8 . D Í L :

P E T R  N E Z H Y B A  Z N A Č K A :

LOGO- na stříbrném podkladu černá koruna- postmoderní tvar- moderně zjednodušený= symbol nadčasovosti/ v určité její části propracovaný rokokový prvek= symbol jemnosti povahy interpreta, zbožnosti, detailu. Koruna= král v daném oboru a žánru. INOVACE= JEDNODUCHOST V KOMBINACI S KLASIKOU A PROPRACOVANÝM PRVKEM. (Možno zlatá koruna na bílém pozadí- novinka a individualita- královská barva na andělském zbožném podkladu- vytvoří decentnost a jemnost).

CHOVÁNÍ A POVAHA- příjemný zbožný s protipólem, kde je odvázaný, zábavní party kluk. INOVACE- PROTIPÓLY.

FILOSOFIE- anděl (kontratenor s harmonií hudby), v protipólu s démonem (odvázaný, extravagantní party kluk). INOVACE- DVOJITÁ OSOBNOST- DVĚ POSTAVY V JEDNÉ.

IMAGE- verze1: krátký vystříhaný trendový účes, s ostrými rysy v obličeji (zvýrazněné), černá bunda se zipy, černé kalhoty se zipy- lehký náznak stylu SM BODY. Uplejší.

Verze2- dlouhé kudrnaté vlasy s jemnými a výraznými rysy v obličeji, mariovským hypnotickým extravagantním pohledem.

INOVACE- DVĚ OSOBY V JEDNÉ. MÓDNÍ DOPLNĚK INDIVIDUÁLNÍ- VELKÝ KLOBOUK- SPECIFICKÝ TVAR/ TRUBKA V RUKOU/ SPUŠTĚNÝ MONTÉRKOVÝ VRCH/ KORUNA NA HLAVĚ, ČI ČERNÝ PRSTEN S KORUNOU/ FRAK- MODERNÍ A NE KLASICKÝ/ VOJENSKÉ ODZNAKY A STŘAPCE NA RAMENOU. KOMPLEXNÍ IND

IVIDUALITA JE ZDE ZIPOVÁ SM BODY EXTRAVAGANCE.

SOUND- protiharmonie, dekadence/ propracovanost- jemný a křehký detail. Skryté plochy, podharmonie a skryté nástroje. INOVACE- PROTIHARMONIE.

ŽÁNR- kontratenor v popu/ jemný pop/ protiharmonická hudba/ protiharmonický dubstep/ taneční hard dance/ new age/ moderní modlitba/ dekadentní taneční hudba/ new romance/ hip hop opera/ protiharmonický hip hop/ zpěvný jemný plný vysoký vokál- zbožný. INOVACE- JMÉNO VYTVOŘENÉ DÍKY HARMONII- POD HARMONII PLOCH DÁVÁ SKORO NESLYŠITELNĚ JINOU HARMONII PLOCH= PROTIHARMONIE.

A  D E N Í K :

P Ř Í B Ě H  S  M O U  L Á S K O U -POKRAČOVÁNÍ/ MAMINKA/ VÁNOCE 2020:

29. října odjíždím z Moravy do Čech a překvapil mě úžasný zájem mladšího synovce, jak se mnou trávil každou minutu dnešního dopoledne a přitom na mě nebyl zvyklý, jak na babičku. Má láska mě čeká v hale nádraží Pardubice a jdeme směrem k řece na menší procházku. Vidíme se alespoň           na chvíli, když tam dnes nemohu díky zítřejší brigádě spát. Stromy rozkročené na vlhké trávě a mokřině díky novým dešťům se lesknou ve světlech lamp a láska mě na určitém místě zastavuje a dává dárek. „To je pro tebe, miláčku, měj ji pořád u sebe a přeji Ti hodně úspěchů. Sovička Ti bude nosit na každém místě úspěch.“ Přemýšlel jsem, kam ji v Praze na svém bytě umístím. Láska mi říká, že ji mohu položit k bramboříku, ať jsou vedle sebe. Brambořík, milosrdný komický kvítek, co ihned trucuje a uvadne, když jej nezaleji a své srandovní lístky vzpřímí rychle, po tom co mu vody doplním, bude dnes určitě po mém pobytu na Moravě plakat po vodě. Doprovodil jsem lásku k vlaku                na nástupiště 1a a tentokrát neodjíždím do města malebného kraje já, ale má láska domů. Po mém večerním příjezdu na ostrov tvorby, do Prahy, posílám lásce fotku sovičky v závanu listů bramboříku. Láska mi odepisuje: „Odteď tě bude hlídat, když nebudeš se mnou.“ Usínám v teple mírumilovné energie pražského bytu a cítím propojení se svou krásnou samotou v minulosti.

30. října v brzkých ranních hodinách cestuji na svou brigádu- kompars. Nevlídné podmínky zimního natáčení nevyhovují snad nikomu z uchazečů, ale podíval jsem se konečně do kraje, kde jsme s láskou bydleli- tuto část okolí Říčan jsme tenkrát neobjevili. Staré lidové pavilonky zasazené do podzimní a zdravé přírody, jinak využívané jako sanatorium pro onemocnění dýchacích cest dětí, jelikož je zde čistý vzduch, jsem spatřil poprvé, ač tento kraj znám. Brzy se stmívá a já po návratu na svůj byt ošetřuji prochladlé části těla a spěchám do tmavých ulic Prahy, směrem na vlak do Chrudimi. Město duchů se proměnilo v cestu vlakem duchů, moderní a výborně topící komfortní soupravou uhánějící do krajů tmy a zimy, v době přísnější státní karantény, kdy je vzhůru snad jen strojvůdce uhánějícího vlaku do neznáma. Rychlovlak zastavil na tmavém a tichém nástupišti, kde není ani živáčka. Pokračuje po chvíli dále a nikam jinam, než do nekonečné tmy. Já přestupuji na nástupišti 3 na svůj pravidelný vláček do Chrudimi a tam mě již čeká láska a doprovází mě městem duchů kolem zhaslého letiště     na naši chatu zavalenou tmou a mlhou. Koťátka a kočičky mě vítají svými hladovými krky a já se jen rychle navečeřím a po chvíli usínám v našem podkroví.

1. listopadu je otevřen magický den. Vyspali jsme se s mou láskou do bílého dne v příjemné náladě. Již brzy ráno vidím probleskávat světlo nebe a podzimní větve stromů do okna podkroví a                  po pravidelné ranní procházce chrudimskými ulicemi posílám lásce již půl roku hotový song „Nothing really matters“ PMIC. Slyším, jak láska při poslechu skladby ve spodním patře vyslovila: „Tohle mě baví.“ Od této chvíle máme povznesenou náladu na božskou úroveň a maminka vyhrávající dechovky a vítající nás obědem, který vařila v počátcích našeho vztahu, je dnes naprosto jiná- čistá, šťastná a veselá. Že by nás božské poslání skladby tak proměnilo? Již od poslechu závažných varhan a přemýšlením nad projektem, který mě má láska vymyslela před pár dny, v říjnu: MIM- STOPY- KORONA SONG, mi jezdí mráz po zádech a cítím svou budoucnost. Promluvil snad ke mně Bůh? Vážná předehra, kdy protiharmonie varhan v pianissimu spolu s řevem ptactva symbolizují ztracenou přírodu a nástup pandemie, rozvíjející se protibas a akcentový náraz ve forte opakující melodií definitivně otevře závažný děj, mi vyvolává mráz v zádech. Vidím nápad své lásky, která pojmula projekt ze strany režie a obraz klipu, kde mim s bílým obličejem a stíny kolem očí je zakrytý symboly vyjadřujícími svět v nouzi. Verze se skladbou „Stopy“ vyjadřuje stopy světa, co skončil. Má láska poslouchá projekt NRM v podání královny popu- opravdu nadčasový klip symbolizující přetechnizovanou společnost, měnící se tělo lidstva a celé Země. Ptáci a hlas potoka mé verze symbolizují smutek a konec života, co zde existoval= korona- song.

4. listopadu, krátce po dušičkách a oslav žlutého podzimu, procházím s přítelkyní Terezou mým královstvím- úplněk v dáli svítí a podchody, mosty, sídliště mého okolí, nás svedly ke společné procházce a chvilce, kdy se mi přítelkyně otevřela. Cítí se sama a nikdo kolem ní, z jejích letitých kamarádek, jí nezůstal. Je mi jí moc líto a cítím s jakou nevinnou nervozitou se mi svěřuje s trápením. 5. listopadu se opět vracím do Počernic projít místa, kde se v létě odehrál příběh za slunce žhavého. Dnes jsem omylem vystoupil na nádraží Dolní Počernice a autobus mě veze krajem specifických podzimních stromů pro tento kraj, …směrem k rybníkům. Na velké pláni, kde se v létě odehrávaly žhavé příběhy, každou chvíli profrčí rychlovlaky jako tenkrát v létě, však dnes zůstává ticho a podzimní bledé slunce osvětluje třpytivou osamocenou pláň. Pouze stromy a cesty díky praskání větví tu a tam odpovídají. Typické cestičky kraje mě zavanuly na vlak zpět do Prahy a láska mi píše, že dnes přiveze na naši chatu hejno hus, …ano, jako minulý rok v době radovánek. Stmívá se a ze svého pražského ostrova vyjíždím směrem k městům kopců. Již za tmy přestupuji na pardubickém nádraží opět na nástupišti 1a na malý vláček a ten mě veze do Chrudimi. Tři bílé husy svítí v noční tmě a já v další dni přemýšlím nad jejich barevnou krásou v noční době. 6. října se opět na chatě koná oslava strýce mé lásky a ve večerním čase vycházíme s láskou na naše pravidelné kolečko- procházka večerní částí podzimního města. S rodinou jsem popovídal u sklenky vína v jedné vzpomínkové chvíli.  Maminka drahé polovičky vzpomíná se slzami v očích na svou maminku a měsíc, kdy jsme navštívili jejich rodný dům, když babička umírala. Tenkrát o Vánocích byla komplikovaná nálada a jejich rodina se tolik snažila nás uvítat v rámci možností. Dostal jsem od jeho mámy milý nevinný parfém v bolestné chvíli a pohostili nás večeří- cenil jsem si jejich daru. Má láska předala babičce dárky tak smutně a nevinně. Dnes se na naší chatě dívám na fotky babičky, pro mě cizí paní, kterou jsem měl možnost tenkrát poznat jako vlídnou a tolerantní ženu a říkám si, zda se na nás dívá z nebe a děláme jí naším vztahem radost, i přestože byl tak chaotický a jeho cesta trnitá. Maminka nám předala malý dárek do nové chaty, kam se máme stěhovat- svíčku s obrázkem dvou mužíčků symbolizujících nás dva. 6. listopadu sedím na půdě chaty a tvořím střih nejlepších částí zvuku projektu PMIC za celou jeho historii a vyrábím upoutávku pro nové album 2021. Láska odjela ve slunném zimním čase zkoumat prostory nového bydlení a strýc vaří polévku na kamnech po jeho vesnickém a tradičním způsobu. Mráz mi jezdí po zádech, jak barvy hudebních úryvků a zátiší alba vykreslují mou cestu       za poslední léta. V každé části písně vidím kus svého života. Barvy mě šokují a připomínají svou hudební cestu projektu i životní příběh. Láska míří k husám na prosvětlené zelené zahradě zimním sluncem a povídá o nevydařeném plánu společného bydlení. Po chvíli odjíždíme prohlédnout jeden z možných míst našeho zimního bydlení autobusem do podvečerních zákoutí konce světa studeného a drsného kraje, kde jsem trávil dětství. Po chvíli jsme přišli ke staré chalupě obehnané křovisky a studánkami. Zde láska ihned viděla útočiště svých hus. Povídali jsme si, jakými cestami již husy prošly a jaký příběh s námi zažily. Naprosto mě uchvátila nekonečná pláň s nekonečným podvečerním obzorem rozléhající se před obydlím. „Odtud budu inspirovat svými díly své fanoušky“, říkám.           Po krátké cestě lesními cestičkami směrem k řece se procházíme po vrcholu pláně, kde za chvíli vyjde měsíc a vzpomínám na Vyhlídku okolí Mnichovic, kde jsme v pozdních večerních hodinách obdivovali noční oblohu mezi kupami sena. Láska říká: „Počkej, až zde spatříme noční oblohu s hvězdami         nad hlavou.“ Stojíme na vrcholu pláně a pokračujeme krátkou temnou cestou do skanzenu- města duchů a ticha. Zde jsem v dětství poznal život a štěstí, vzpomínám. Zimní cesta busem zpět                do Chrudimi nás zcela vyčerpala, negativizujeme současnou společnost a systém, protože si uvědomujeme, že živit se uměním je zcela v dnešní době nemožné. Po průchodu našimi cestami v Chrudimi směrem k naší chatě jsme vymrzlí až na kost a také plní pravdy a zklamání. Strýc nám vaří vesnickou domácí polévku, hladové kočky skáčou po klíně a po chvíli zcela vyčerpáni usínáme v našem podkroví. Zítra mě čeká návštěva Moravy a cítím silné propojení s minulým pobytem             u maminky, kdy již podzim dávno zahalil naši zahradu a rituály do temnoty. Užiji si chvil s ní a našich nádherných pozdně podzimních rituálů (má cesta vlakem k mámě přes horský kraj s notebookem     na klíně a tvorbou svých děl, společné projížďky autem po našich pravidelných místech, společné usínání u romantických rakouských alpských seriálů, siesta a odpočinek v podvečerním obývacím pokoji plném zpovědí, magická procházka a nákupy v podvečerním Prostějově). 

První slunný den Moravy je ve znamení chladného rána a znepokojivé nálady hus. Jsou dnes opět velmi temperamentní. V noci jsem trpěl nespavostí díky chrápaní strýce a nával protiharmonických kouzel zátiší projektu jsem nechal ze sluchátek opět vnášet do mých uší. Opět v čase ticha, spánku ostatních, kdy se ve mně rodí noční múza z jiné dimenze, tak jak vždy mívám během kompozice, kdy se odvážím nejít spát. Šedý pohled na zšedlou věž kostela, když procházíme mezi poli hnědou travnatou cestou věští též pozdní podzim. Hřbitovní gotická kaple s černou věžičkou na nás opět kouká z korun žlutých stromů a vrány se perou ve větvích. Jediná věž letiště září veselými a čirými červenobílými barvami. Projíždím opět krajem Třebové, jeho hornatými zalesněnými kopci ve vlaku a opět tvořím další zákoutí tónů projektu. Další temný podzimní den opakujeme pravidelné projížďky s maminkou po našich místech a zdravím svá prostějovská zákoutí. Během večerů dokončuji mix hudby a sestavuji průběh grafické propagace.

Večer spatřuji svou lásku na nástupišti v Pardubicích jako vždy v minulosti- jemný, vratký, s černou taškou, které se někdy díky své obsesi vyhýbám, ač bych plakal, a jako vždy s kamenným obličejem. Kolikrát se mi stalo, že tuto bytost patřící do mého života jsem tolikrát nenáviděl a tolikrát ji i její věci miluji a nedokážu si bez nich představit život. Společně cestujeme směr Vlašim a já jsem agresivní. Láska sedící naproti mně v našem kupé se ke mně natahuje a chce mi dát pusu. Lokálky vezoucí nás do krajů Benešovska shlédnout možný podnájem nás vezou do čím dál hustších lesů, na konec světa. Noční autobus nás veze zákrutami zpět, směrem ke Kolínu a cítím, že kraj kolem Kolína mám rád. Nezdařená cesta končí večerním spánkem s kočičkami v nohách. Proč jsem někdy chladný, nenávidím zvířata? Láska mi dnes řekla pravdu: „Jednou přijdeš o všechno a všechny díky svému snu.“ Mám pocit, že v životě zůstanu sám mezi čtyřmi stěnami se svou hudbou. 12. listopadu podnikáme výlet podél kolejiště travnatou cestičkou, jako vždy, do obchodního domu. Čeká nás dnes rituál, který jsme spolem trávili před rokem. Sedím v zimní bundě, navlečen mikinami, husy mám ponořené ve vařící vodě a snažím se škubat. Hádáme se a dokonce cítím, že rituál s husami se vrací po roce, aby nás rozdělil. Vysvětloval  jsem mu rázně, že nemám vztah k zahradě a chovu dobytka, že již příště nechci pravidelné akce, i když na dnešní a občasné se těším. Maminka mé lásky nám večer přivezla sladkosti a chovám se k ní v poslední době poněkud chladně. Dokončujeme zběžný podvečerní úklid pergoly a všímám si, jak chrome a je v posledním tažení díky svému zdraví. Již před rokem jsem při prvním setkání s paní cítil svůj vnitřní chlad a pocit, jako by můj vztah a nová rodina bylo pro mě něco méně. Dnes, po krátkém telefonátu maminky, která mi do telefonu plakala, že umře, a že nás opustí, píši diplomku v horním patře chaty a cítím opět vztek na milá koťátka. Láska si je k sobě vzala do postele, o patro níže, a říká mi chladně: „Dobrou noc.“ Tento večer opravdu přemýšlím. Dívám se na starší kočičku spící na mé posteli a cítím samotu. Jako bych poslední dny otravoval své okolí svou touhou  po slávě, ničil lidi a mařil lásku. Vidím poskládaná prostěradla a povlečení na hromádce stolečku podkroví a přemýšlím nad láskou polovičky, maminky mé lásky, jejich náklonnost a můj hněv. Miluji je všechny a chce se mi plakat. Usínám se slzami a Vrnělka opakovaně v noci spí na mých zádech, co nejblíže k mé hlavě. Cítím lásku. 13. listopadu, v pátek, nás probudilo veselé slunce, oběma přišly     na účet radostné finance a vysvětlujeme si naše rozpory. Slunná podzimní cesta nás zavedla           přes můstky podzimní cestičky směrem k říčce pod hradbami centra, k rodince nutrií. Láska mě fotí jako malé dítě a zažíváme rozkvět. Podzim nám posílá žluté listí do tváře a my se radujeme.               Se záblesky slunečních paprsků začínám chápat život- nejsem královna popu, jsem Petr Nezhyba, mám jinou tvorbu a takovou, jaká má být a mám být na sebe hrdý. S láskou snídáme langoše a zastavujeme se snídaní na poli, za letištěm. Opět si vybavuji svůj příběh, který jsem již dávno zveřejnil několikrát do alb kreseb a dnes jsou věžičky kostela zase o něco více šedé a podzimní. Pole je již      bez rostlinky a připravené na zimu, opět o stupínek dál. Lásku dnes spatřuji vratkou a se širokými nohavicemi tak zvláštní, jako tenkrát v depresích před našim koncem, kdy vzhlížela k postavám svatých soch a měla tělíčko tak křehké a zničené. Její černá taška nese náš chutný nákup s dobrotami a po příchodu domů spatřuji lásku u zrcadla provádějící hygienu- tak vesnicky, lidsky a obyčejně. Miluji Tě. Po příjemném dni za večera procházíme naší cestou a děláme opět kolečko dříve, než nám zavřou ulice. Můstky bez nutrií, tma a žluté lampy osvěcující cestičku k hradbám, si užíváme              do poslední kapky. Náměstí zeje prázdnotou a po chvíli jsme opět na naší chatě mezi kočkami a padáme do postele únavou. Podzim nás zahaluje do čím dál více hnědé barvy, tak jak věštila meruňka, moje dceruška, při posledním pobytu u mámy. Poslední dny jejích slz po telefonu ve mně vyvolávají strach a v jeden večer po několika příjemných dnech strávených nad knihou s absolventskou prací zažívám osudové setkání s duchem knihy a zajímavá zjištění. 15. listopadu opět objevujeme na našem výletě na Vysočinu tajemné místo zachycené do spárů Vysočiny, kde by mohl být náš budoucí úkryt. Tentokráte sleduji pohled, co mě nadchnul naposledy při návštěvě místa. Pohled na dalekou pláň vedoucí do nebe a tentokrát jsem si připomněl, že prochází pěti osudovými břízami stojícími pěkně v jedné řadě poblíž dvora. Jako by tvořily vstupní bránu ze dvora chalupy k cestě do nebe. 18. listopadu opět společně cestujeme do Vlašimi, kde nás vítá ztichlý konec světa. Okolí nádraží mlčí a pouze chladný a jemný vítr vytváří nějakou aktivitu. Noční autobus nás                po krátkém pobytu veze zákrutami zpět, směrem ke Kolínu, a cítím, že kraj obklopující Kolín mě opět dojímá. Jako nedávno, sjíždíme směrem dolů z kopců, k Chrudimsku, tma v autobusu nás nutí přemýšlet a rozhodnout se. 

19. listopadu jsem odjel do Prahy trénovat interpretační obory. Při tajemném odpoledním přítmí, které sleduji z okna mého pokoje, umístěného vedle mně, v zátiší bytu u kláves, vzpomínám               na dětství. Dotýkám se tlačítek kláves, připravuji první nástřel skladby „Crazy for you“                        pro absolventský koncert a vzpomínám si na zvuky jednotlivých stylů, barev nástrojů a funkcí kláves, jež jdou se mnou od dětství a stojí na mém pražském bytě po mnoho let. Kráčely se mnou po mých předchozích pražských bydlištích.

Poslední dny jsou naplněny mou lehčí bolestí a starostmi o mámu. Možností, proč se nám stále více vzdaluje může být více. 20. listopadu máme s mou láskou plány, ale telefonát je náhle zastavil a obracím kormidlo směrem na Moravu. Jaký příběh mě čeká tentokráte po minulých zážitcích? Vrtulníky zběsile řinčí nad Chrudimí a opět parašutisté zdobí jižní oblohu města. Tentokráte je tolik nevnímám, protože jsem zahlcen psychickými propady lásky. Typické stromy a cestičky okolí Labe Pardubic opět procházíme a zakončujeme fotkou u Mariánského sloupu. Dnešní propady mé lásky byly extrémní a oddechl jsem si s notebookem během svého pravidelného rituálu ve vlaku svištícím kopci k Zábřehu. V Olomouci jsem opět přestoupil na starý rychlík a na prostějovském nádraží vítám tři hroty komínů, co vídám pravidelně při každém pobytu, když jezdíme s mámou do sběrného dvora. Tentokráte za první chumelenice. Každý rok mě již od dětství nečekaně překvapil sníh. Přišel náhle, nečekaně, a vždy jsem jej slyšel i hrát. Vítal mě a připomínal mě vždy v první den jeho příchodu mé dětství a časy z dob minulých. Lokálka mě přivezla na místní nádraží a zastavuji se v naší lidové samoobsluze. Jako před léty, kdy nastala pohroma a chodíval jsem pravidelně nakupovat nemocným rodičům. Dnes se vrátil stejný čas, v období zimním, a lidé jsou zde ti samí, co zde působily tenkrát. Opakuje se podobná situace, jako tenkrát při odchodu mého táty- topení domu hrálo, táta s námi v našem domě žil, ale vlastně, jako by s námi nebyl. Bylo to pro nás velmi smutné a deprimující. Maminka za mnou dnes nechodí, topení domu zpívá a ona jen leží. Další den, brzy z rána, mě strachuje svou nervozitou- jemné ručičky, co znám z dětství, se jí chvějí, prstíky nervozitou třou vzájemně o sebe, s položeným loktem na čele a maminka je roztřesená. Po chvíli navštěvuji naši samoobsluhu, koupit to nejdůležitější, slunce se rozsvítilo, jinovatka se třpytí a do nás vzápětí vlétla energie a veselejší nálada. 22. listopadu ve večerních hodinách uzavírám svůj vztah s láskou. Vím, že nepřijde smutek, nebudu litovat, nebude mi smutno. Nejsem schopný pokračovat touto cestou, díky zlobě a despotickým náladám mé polovičky mířeným neustále proti mé osobě. V jedné večerní chvíli, 24. listopadu, mi volá přítelkyně a já jsem omámen jejím nadšením okolí kraje, ve kterém žije, a pohádkovými televizními reklamami symbolizujícími Vánoce. 25. listopadu se svět obrátil na odvrácenou stranu od slunce. Maminka mi upadá do úzkostí, nechce žit a není jí pomoci. Sedím u její postele a říkám jí, ať si představuje louku, stromy a květiny, jenže ona se vzdaluje stále více. „Co budu dělat, až zavolám záchranou službu, odvezou ji na psychiatrii pro odchod duše? Zůstanu v tomto domě sám, či odjedu do Prahy, osamocen?“ Vyslovila, že pro diagnózu nechutě žít chce být odvezena do sanatoria a bojí se snad smrti, co číhá v našem domě? Po chvílích pláče, sténání a telefonátů se zklidnila situace. Topení nás hřeje, hraje a zpívá, maminka leží a já si s ní v přítmí obývacího pokoje povídám. Vracíme se k lidem z minulosti, probíráme jejich osudy a snažím se ji zklidnit. Svou polovičku pod kontrolou nemám. Cítím pocity stejné, jako v případě odvozu táty do nemocnice,    před pár lety, kdy jsem usínal v pokoji našeho domu, táta byl přes svůj nesouhlas nucen ležet v sanatoriu a noční déšť bombardoval střechu. Nemohl jsem spát- nevěděl jsem, co s ním je, zda dožije rána. Stejný pocit jsem cítil v jednu listopadovou, či říjnovou noc, kdy jsem rázně odjel z Chrudimi od drahé polovičky a v noci jsem se vzbudil smutkem s nervy, co asi dělá na chatě zaváté zimou a inverzí. Žije stále? Dnes nevím o své polovičce nic, nemohu jí volat, psát, neodpovídá. Poslední slova byla před pár dny, že má cesta k srdci milované lásky je uzavřena. Je to snad okraj světa, konec světa, období? Maminka mi kolabuje, láska je uzamčená, inverze lemuje okolí našeho domu. Ve večerních hodinách se mi vrací pravidelně smutek, hlavně díky hudbě romantických seriálů, které s maminkou sledujeme. Vím, že Aleš mě již ve svém životě nepotřebuje. Cítím, že můj příjezd    do Prahy po náročném a osudovém pobytu u maminky, kdy jí šlo málem o život, bude návratem       do mých starých let, kdy jsem žil na svém ostrově sám.

29. listopadu, den před odjezdem do Prahy po týdenním pobytu u maminky, cítím smutek.                 Na sociálním profilu mé drahé polovičky objevuji kárku naloženou dřevem a zaparkovanou v lese        u stromu. To je ta, kterou jsem řídil v Mnichovicích, když jsme jezdívali na dřevo, a poté v Chrudimi, tak jako si vybavuji jeho černou tašku, co nosívával po leta naší společné lásky, kterou jsem odsuzoval za špínu a vlastně miloval, protože byla mé lásky nejoblíbenější. Tolik cest jsme spolu prošli. Dnes již spolu nežijeme. Při včerejším večerním filmu „Ženy na vrcholu“ nasávám vánoční energii v našem zhaslém obývacím pokoji. Maminka dávno spí a já díky ději vzpomínám na minulost. Např. scéna, kdy během silné vánice oba hrdinové sednuli na káru a mířili z horského centra dolů, do hotelu                    s diskotékou, mi připomíná minulost, kdy jsme vyslovili, že míříme dolů z mrazivé hůrky, do zátiší zábavy při hřejivém ohni a tam jsme se v luxusní čistotě nabažili zábavy, alkoholu a vánoční atmosféry a špinaví se vracíme zpět, vzhůru do naší tuhé přírody. V den objevení ranní fotky zažívá má mysl splín. Vždy sedávám boční stranou k maminčiné posteli v obývacím pokoji na ušáku a ona se dnes neustále, až komicky, obrací na bok, aby sledovala mé výjevy…, i bez slov. Každý den jsme trávili naprosto stejně. Ráno jsem vyšel nakoupit důležité potraviny, pozdravil jsem své oblíbené regály samoobsluhy a maminka mezitím připravila oběd. Večerní čas jsme trávili sledováním jednoho seriálu za druhým a máma vždy brzy vytuhla a ráno plakala, že od dvou rána již nespala. 30. listopadu odjíždím se smutkem v srdci na Prahu a v posledních minutách jsem zabrnkal naše oblíbené melodie na piano. Chvíli před projížděním kraje lemujícího Pardubice cítím spojení se svým druhým světem a ptám se sebe, kde to zde vše skončilo. Na Moravě jsem se stal tvrdým mužem, hlavně díky uvědomění si své nelehké situace a jak tak sleduji stromy z jedoucího vlaku okolí Pardubic, našel jsem sebe tím, že jsem déle pobýval v uzavřeném prostředí. Musel jsem být zavřený deset dní mezi čtyřmi stěnami, abych si uvědomil sebe a našel svou cestu, abych se vrátil zpět do let, kde jsem kdysi udělal chybu.  

1. prosince ve večerních hodinách trénuji zpěv na Lýskové, na louce, za tmy, při úplňku. Tentokráte je obrovský. Rychle se pohybuje po obloze, jako nikdy a já mám strach o Aleše, jako kdysi o tátu, když skončil osamocen v nemocnici a v noci mi na domě práskaly kapky bouře. Mrzne první večer a zima přišla k nám. Co bude s Alešem na jeho osamocené chatě, neumrzne tam? Magie harmonie mé duše, svobody těla, klid mého životního systému, se opakuje, zdravím chvíli, která se děla před léty, kdy jsem trénovával za úplňku na louce sídliště Stodůlek. Vždy jsem rozmlouval s úplňkem a nabíral během tréninku nové poznatky během tmy a tajemna.

Další den zima pokryla Prahu a miláček v nejisté náladě dorazil za mnou. Jako bych jej u mne

snad nechtěl, seděl s opřenou hlavou na posteli a poté zkroušeně se svraštěnýma očima, jak je u něj běžné a smutné, ležel na posteli jako nechtěný pes. 3. prosince, ráno, nás do okna na Lýskové pozdravil sníh. Odpoledne jedem snad již podepsat smlouvu na nový podnájem a s cestou za ním se mi s pohledem na ulice plné bláta, pod bílým nebem, otevírá neurčitá minulost. Tu jsem vždy v tohle období uvnitř cítil a byl to nejistý a prázdný pocit. Dnes, 4. prosince, vzpomínám na včerejšek. Ještě včera bych nevěřil, že nastane vrcholný den našeho příběhu. V autobuse, směrem k podpisu smlouvy, jsem dostal psotník ze strachu z finančního problému. Mráz se nám dere do tváře, procházíme ulicemi Vokovic a nemůžeme najít onu adresu. Ječím vzteky, že jej nemohu mít u sebe doma ve svém malém bytě. Dupl nohou a stejně jako já, brečel bolestí, že se mu tato část Prahy nelíbí. Byl v tu chvíli jako smutný týraný pes, kterého vleču někam, kam nechce. Ustoupil jsem. Pronesl: „Peti, tak se rozejdeme. Vrátím se do Chrudimi. Zmrznu tam, nechte mě být, najdeš si někoho jiného, byl jsi 11 let sám a dokážeš to i teď. Nebude tě nikdo stahovat ke dnu.“ Začal jsem brečet, zastavil se a jako malému dítěti mi tekly slzy. Nemohl jsem jej nechat zmrznout, nechat na pospas zimě a žít s novými objevy. Miluji jej a již nejde z osudového nastavení zpět. Obejmul mě jako nikdy a pronesl: „Už nikdy pro mě tak neplač!“ Autobus 225, co mě vozívá z místa letních radovánek na Džbánu, nás teď veze sněhovou cestou ke mně domů. Chaloupka na parapetu mého okna se skleněným Betlémkem jemného vzoru nám svítí a já jsem šťastný, že jej mám u sebe. Spí jako včera- tvrdě a šťastně. Další ráno, po dvanácti hodinách spánku, se o něj starám, jako o miminko. Projíždíme Stodůlkami, v Normě kupujeme koláče k snídani, ve vedlejším obchůdku mu kupuji boty a rukavice. Opravdu si vzpomněl, jakmile jsme procházeli kolem louky, kde hrávám v mrazech na trubku, že se jedná o onu pohádkovou louku, (je vidět, že je opravdu se mnou osudově spjatý a vnímá můj život), procházíme do Baumaxu a je mi jej líto, jak sebou škube, snad nějakou bolestí zad. Mám výčitky, zda jej nenechávám na pospas mrazu. Krásný kluk, co se trápí a strádá. Tramvaj 9 nás po mém pobytu          na poliklinice v Řepích veze přímo pod Vyšehrad. Jdeme opět přes Náplavku pěšky do kavárny Čekárna, připomenout si minulost a naše šťastné začátky. Pookřál a přišel na nové řešení našich strastí. Cestou kolem Vyšehradu si opět sdělujeme plno tajemství, slunce se rozsvítilo a doprovázím jej na nádraží k vlaku a přímo až k sedadlu uvnitř vagonu. Večer, za tmy, ze mě opadl stres z návalu povinností a mám volný večer pro relaxaci. Nakoupil jsem v blízké Normě a procházkou vánoční ulicí Stodůlek, vyzdobenou jak to bývávalo na každý rok o Vánocích, se vracím na byt. Přemýšlím nad tím, jaký postoj jsem zachovával v mém vztahu. Minulé léto trávil sám v naší chatě a dostával se díky šikaně sousedů do depresí a stresu. Pravidelně jsem přijížděl veselý se svým pražským vzhledem a on trpěl, dával mi vesnické a přírodní dárečky (bylinky, sirupy), ale bohužel jsem jej v tom asi nechal. Satani jej doprovází od dětství, jeho dušičku čistou a křehkou, asi je to jeho úděl. Poté byla rodina nucena jej odstěhovat a skončil v sanatoriu. Tak skončil náš příběh, který jsem nastartoval zanedlouho znovu. Na minulé Vánoce mi předal dárky, které měl tak pečlivě promyšlené a nachystané. Tolik si dával záležet na tom, aby jeho život byl pestrý a kvalitní, hlavně náš společný, ale já jsem býval hodně zahleděný do sebe. Dnes po roce, v tento den, si plno věcí uvědomuji.

6. prosince mi láska po mém příjezdu z osamělého výletu volá s údivem, proč neberu telefon a je zcela vyhaslá v centru Prahy. Nechtějí jej doma, ani prý já. Proto se domlouváme, ať u mě složí hlavu. Naprosto do něj vjela energie, jako do nadšeného psa. Má jen mě, potřebuje mě, jinak by nejspíše skočil z mostu. Opět leží na posteli se svraštěnýma očima jako raněný pes. V noci je vděčný za každý dotek a neustále se mi omlouvá, zda mi překáží, či chrápe, apod.. Je mi to tolik líto, že je najednou zcela tak poddán a pokorný. Říká mi, že mě nemít, tak skočí z mostu. Prý má jen mě. Ráno se dere ke každému polibku a doprovázím jej opět na nádraží na cestu domů.

8. prosince mě slunce doprovází na dopoledním výletě po okolí mého bytu. Města kopců zdravím     po velmi dlouhé době. Z nástupiště 1a mi odjíždí vlak a já spatřuji zakleté město. Láska mě vítá, tentokráte s úsměvem, ač situace není jednoduchá. Procházíme kolem letiště a domu vran. Husy mě poznávají. Kraj je zakletý, vrátil jsem se jako nový muž po dlouhé době. Koťátka mají zalepené oči. V noci mě láska neustále mazlí a potřebuje doteky. Další den ráno vzdává stěhování do nových prostor Prahy a mizí mi někde v dáli. Sám odjíždím vlakem a celý den nad ním přemýšlím. Mráz se zvyšuje a tma nás zavalila. Copak dělá ve svém úkrytu, žije? Odpoledne jsem probudil svůj hlas písní „Ráchel“ a moje profesorka, Marcela, zařvala z okna: „Petře Muku, jsi zde!“ Rok si jej stále připomíná. Asi jej milovala. Každou naši hodinu zmiňuje interval od doby jeho úmrtí.

V dalších dnech poznávám předvánoční čas města pražského a láska se vytratila z mého života. Neexistuje. Ulicemi procházím sám. 14. prosince zjišťuji, že jsem náchylný na jakoukoli komunikaci a zcela bez své lásky ztracen. Jako každý den, světýlko vánoční chaloupky mi svítí v podvečer na stole, dívám se do zdi, jak kdysi dělal on a chybí my myšlenky. Rehabilituji mysl. V tento podvečer mi došlo, že jsem vlastně sám zcela ztracen. Proč se odmlčela? Dyť zde před týdnem ležela na mé posteli se svraštěnýma očima a neustále se omlouvala, zda mi nezavazí, nepřekáží? A dnes…, je pryč. Má někoho jiného, že nestojí o můj hovor, vlídné slovo, zcela žádný kontakt? Tak jako pár dní po smrti otce, kdy mě opustil a já bloudil v ulicích Prahy sám, cítím tu samou náladu i dnes.  

POKRAČOVÁNÍ ŽIVOTA: ALEŠ/ VÁNOCE 2020/ PROJEKT PMIC:

Má cesta v dnešní večer, 16. prosince, pokračuje napojením na novou kolej. V poslední dny jsem často rehabilitoval mysl a nechal život proudit. Dochází mi, že pokud člověk na nic netlačí, svým rozumem nežene vpřed, život jej sám volným plynutím nasměruje. Na večerní cestě po vánočním nákupu dobrot čekám na autobusové zastávce před svým domem a promlouvám s Bohem. Zličín mě učaroval předvánoční atmosférou, stejně jak zářící vánoční strom Slánské, mého posvátného přestupního místa. Na tomto místě vždy čerpám sílu a Vánoční strom oslavuje svou výškou a září mé objevení. Zrovna na tomto místě se objevil v poslední dny, já jej objevil rázem náhle dnes, jako by mi jej do cesty postavil Bůh, abych konečně začal oslavovat Vánoce. Ve večerních hodinách si dopisuji se svým koučem, ke kterému mě dovedl Aleš. Ptám se sám sebe a jej na možnost postoje ke svému projektu PMIC, možnosti chápání ikony a své víry. Odpojení od Aleše, o které jsem před pár dny prosil, zapříčinilo mé samovolné otevření se víře. Ráno, 16. prosince, stejně jako včera, začínám pociťovat Vánoce a cítím, že víkend bude ve znamení odjezdu k mým vánočním rituálům do města mého dětství a pravidelných chvil. Kdy jsem tam naposledy byl? Bude to posvátný víkend a možná cestu do Prostějova zrealizuji objížďkou před Senici na Hané, o které jsem sníval každý rok v tento den od doby, kdy jsem dříve zrealizoval v jeden zasněžený den.

16. prosince jsem brzo ráno sledoval svatý dokument o léčivých schopnostech soch, studánek a lidí. Vánoční atmosféra při pobytu na ultrazvuku mě vždy dodává energii a na zpáteční cestě telefonuji mamince s informací o příjezdu na Vánoce. Večerní den jsem zakončil posedem v kavárnách vánočních cirkusově zdobených ulic a zářících Dejvic, i s Alešem. Doprovodil jsem jej v tramvaji směrem na Anděla a po nevlídném incidentu se s ním loučím a čekám na tramvaj do Řep. S odflusnutím prohodil: „Hezké Vánoce a třeba někdy!“ Tramvaj mě veze do míst mého bydliště a zářící stromek na Slánské mě opět zdraví a obdivuji jeho výšku a záři. Přitom se potácím šokem. Pavla mi telefonuje, mám baterku na jednom procentu a slyším, jak upadla. Jsme oba v šoku. Kde bude Aleš trávit Vánoce? Sám v Praze? Co se s ním stane? Navždy jsem jej uzavřel.

Dva týdny před Štědrým dnem trávím v Praze zcela sám. Vlastně ani nejsem sám. Prožívám návaly inspirace a úspěchu. Pražské galerie na mě valí záři ozdob Vánoc a já 20. prosince, dva dny před odjezdem na vánoční pobyt k mamince, tvořím do nočních hodin Silvestrovský mix pro své fanoušky. Poprvé jsem dnes po mnoha měsících vytáhnul trubku a zkusil jak zní v mrazivém večeru na louce Lýskové. Oživil jsem náš vztah přímo na počátku Vánoc. Jako by nahradila odchod mé lásky.

21. prosince poslouchám svou včerejší práci a čtu v mailu odpověď subjetku, co mi pomáhá již na mém nekonečném příběhu, v cestě za ikonou. Minulý rok jsem usínal se svou láskou na naší chatě a Vánoce prohlubovaly naše city. Bílý sníh pokryl naši zahradu, kterou jsem sledoval při své tvorbě z okna mého pokojíku na naší vsi. Nejkrásnější vzpomínka na mou lásku je obraz v podobě řvoucích hus, které tolik miloval a jeho oči, jak se vždy zavíraly bolestí a přitom je kryly dlouhé černé dámské řasy nebo usínal spokojeností přitisklý ke mně v našem vytopeném pokojíku, hlavu měl vždy opřenou, čekal až se vrátím do postele a v jeho očích byla cítit spokojenost a pohoda. Miloval naši chatu. V tu dobu jsem měl nervy z příprav koncertu D21 a očekával odpověď subjektu. Tento rok, po dlouhé cestě a po onom dlouhém roce, sedím na svém bytě sám, zpět v minulosti, ale pokročilé a úspěšné, v ranních hodinách objevuji odpověď subjektu s přáním hodně zdaru. Cítím, jako bychom oba věděli, že má cesta k ikoně je mi souzená. Odpolední tmavé světlo mě doprovází cestou do firmy převzít si vánoční balíček a tmou cestuji směr mé království- Stodůlky. Večer, jako každý předvánoční čas, si s Terezkou předáváme dárky na Zličíně a poté doma brzy usínám. V noci mi vyzvání telefon, má láska, jakoby mě chtěla vidět a inscenovala mé narozeniny, že potřebuje dne 4.1. ke mně na webkameru. Píše mi: „Co je s tebou, že to nebereš?“ 21. ráno vyjíždím na chatu „Malé Přílepy“ jako nový muž- osamocen, za zimní tmy a v předvánočním čase. Zde se v létě odehrával příběh a dnes jsem zde jako muž nový. Večer se vracím na svůj byt, jako osamocené předvánoční nevině usínám a osud mě vede dál, protože ráno vyjíždím na vánoční Moravu. Cesta na Malé Přílepy byla opět plná mého natěšení. Nejsem zvyklý na dálkový autobus, čili musel jsem se připravit, že vystupovat budu za chvíli. Vítám v zimním čase chatu, kde se kdysi za léta a slunce žárného odehrával příběh. Po montáži kuchyně v pozdních večerních hodinách odjíždím na cestu poslední, poslední z cest pražských. Na svém bytě si dávám poslední sprchu a ukládám se ke spánku. Děkuji Pavle svou noční zprávou za duchovní dárky. 23. prosince vylepšuji svůj byt, zkrášluji jeho zákoutí a krátce po poledni odjíždím na hlavní nádraží. Opět se opakuje rituál mých cest, tentokráte nezastavuji ve městě malebného kraje, což mě uvnitř mrzí. Ještě k tomu v tento čas, na Vánoce. Pravidelný předvánoční rituál, kdy se vlak žene do kopců kraje České Třebové, slunce pražské se vytratilo a projíždíme horami, si užívám a cestu zakončuji pozdně večerním přestupem na osobní vlak do Prostějova.

Již několikáté Vánoce jsem nedodržel příjezd do Prostějova přes Senici na Hané, pozdrav Hané           za doby zimní, ale spěchám kratší cestou obvyklým večerním vlakem. Lokálka mě dovezla až na Místní nádraží a zdravím světýlka domů ulic, které znám z let minulých a časů, kdy jsme byli celá rodina pohromadě. Miluji vánoční a silvestrovské večery, přítmí odpoledne, tmy nocí, lemující část města. Tento rok určitě prožiji svátky a Silvestr, jak jsem vždy chtěl- já s maminkou, v pohodě a poklidu vánočním, u televize a pohádek s pravidelnými rituály. Maminka mě vítá drobným a milým cukrovím. Ještě stíhám trénink na trubku v našem sklepě a brzy uleháme spát s rozloučením se a v očekávání probuzení do Štědrého dne. Má láska mi na Štědrý den ráno volá, že cestuje do malebného kraje kopců a setká se s husami. Koupil jim ledový salát jako vánoční dárek. Prý se s nikým z města nehodlá potkat, jen se s husami projde po zahradě, zcela sám. Jsem rád, že husy přežily. Mockrát mi v poslední době ležely v hlavě, zda jsou naživu a co je s nimi. Dopoledne na Štědrý den jsem nastartoval auto a vezu maminku do jejího nového bytu. Spatřuji poprvé místa, kde bude příští rok již žít. Zamiloval jsem si energii prostředí a celý byt. Blízko teče Hloučela a lidé chodí na procházky. Kousek odtud, v nemocnici, jsem kdysi pracoval a spatřuji zde svou minulost. Maminka na bytě prohlásila: „Miláčku, poprvé jsi tu a ještě k tomu na Štědrý den“. Po příjezdu domů pomalu chystáme večeři a nejprve splníme rituál, tentokrát jsme jej Evičce na telefon ve vánočním pozdravu neposlali, vánoční besídku u klavíru. Otevřeli jsme naše oblíbené Cinzano a po rozbalení dárků usedáme k Popelce a Pelíškům. Láska a pravda mezi lidmi, odehrávající se v klasické pohádce mi napovídá, že i můj americký projekt vyžaduje srdce a spontánnost. Ukápla mi slza. Krátce po půlnoci usínám. 25. prosince mě probouzí světlé ráno a mamince říkám, že takové Vánoce jsem vždy chtěl mít a jsou krásným rozloučením se Strojnickou ulicí. Sami, spolu, v klidu u pohádek. Budu mít krásné vzpomínky. Takto chci, aby vypadal i náš Silvestr doplněn mou výtvarnou a časovou prezentací mixu mých skladeb pro přátele a fanoušky na internet. Plný modré barvy, časově korespondující s časem zimním. 25. prosince nás telefonicky zdraví máminy přítelkyně, chvíli jsem třídil stará alba svých fotek a připomínal si období dětství a minulých Vánoc. Po vánočním obědě jsem opět nastartoval auto a jemná zimní nálada Prostějova, spíše s podzimními rysy, nás doprovází na opětovné cestě      na nový byt. Energii domu a nového bytu jsem si zamiloval. Maminka poklízí jako pokaždé a já jsem nafotil zákoutí bytu a pole lemující okolí domu. Navečer děláme tentokráte sami s maminkou koncert větší a pompéznější než včera a já hraji Tichou noc a Štědrý večer nastal. Protiharmonické tóny a časová místa těchto skladeb i ostatních, které se vždy na každé Vánoce opakovaly v tentýž místech, a ty, co znějí každý rok, maminku vybudily k slzám. Maminka říká a pláče: „Kde bude klavír, uslyším jej ještě někdy? Máme poslední koncert na Strojnické.“ Pořád mi to připomíná a říká, že je dobře a jako by bylo osudem načasované, že volný pobyt s překážkou na straně zaměstnavatele mám, protož trávíme poslední chvíle na Strojnické a vždy jsem na Vánoce během rodinných oslav pobýval na službách       na vlacích. Po chvíli mi volá láska smutná a osamělá. Vzpomíná, kde začalo to, že náš vztah utrpěl a přesunul se na nesprávnou kolej. Miluje mě a já mu v opojení Cinzana u večerního filmu „Sám doma- ztracen v NY“ posílám zprávu, že jej miluji. Posílá mi růži, a že mě potřebuje a miluje. Hudba, melodie sborů, protiharmonie skladby, včetně světel a vánoční atmosféry filmu mi zní v hlavě do dalšího dne rána. Cítím, jako bych v NY kdysi žil. Holubí žena, její hlas, její povídání s hlavním hrdinou v zákulisí koncertní haly, umístěném na půdě, jejich povídání a chvilka v závanu hudby mě tolik poznamenalo. Závěrečné loučení Kevina s holubí ženou a jeho předání holubice jí mě ohromilo. NY je město snů, město odvážných a přináší srdce a úspěch. Žil jsem tam snad někdy? Cítím jako by někdy v minulém životě ano. 26. ráno připravujeme s maminkou pohoštění pro rodinu a hudbu, šťastné světlo filmu a pach velkoměsta cítím stále. S maminkou koncertujeme a připravujeme stejné písně se stejnými časy jako pozdrav rodině. Děti řádily, hráli jsme na piano a v podvečer jako každý rok, či Silvestr, svátečně oblečeni s maminkou jdeme vánoční ulicí k sestře na návštěvu. Večer se vždy v období Vánoc, či silvestrovském podvečeru, vracíme naplnění vánočními dojmy a sledujeme světýlka v oknech domů a svítící stromečky zahrad. V další den, slunnou neděli, prožívám první vánoční a zimní pocity- mrzne a kaluže září jako zrcadlo. Po procházce podél Hloučele směrem k nové nemocnici se vracím vymrzlý domů a s maminkou jsme nastartovali auto a dvakrát po sobě vyrážíme směrem náš pravidelný rituál- sběrný dvůr. Tentokráte již po zvládnutí sběrného dvora nenakupujeme v našem oblíbeném Kauflandu, kde pravidelně probereme plno záležitostí během nákupu. 28. z rána jsme připraveni       na návštěvu kluků a s Lukášem, sestřiným manželem, jedu tentokráte na maminčin byt nastěhovat nové skříně. Na místo, kde jsem již dvakrát podíval se samotnou maminkou, poprvé na Štědrý den a kde cítím krásnou energii. Pravidelný rituál brzkého vstávání, čekání na kluky, vítání je v okně obývacího pokoje, opětovné loučení s kluky, kdy jako pokaždé mávám a dělám různé šaškárny a ksichtíky za oknem a pak jsme zase s maminkou sami, pokračuje i další dni. 29. opakuji každoroční vánoční rituál po mnoho letech, navštívit Zdeňka a Tomáše. Ranní vstávání, čekání na kluky, loučení z okna obývacího pokoje a útěk na vánočně zdobené Místní nádraží pokračuje cestou do Olomouce. Vzpomínám na pravidelné podvečerní návštěvy při mých odjezdech do Prahy a večerní příjezdy z návštěv v průběhu svátků, zpět za maminkou, v lehkém opojení. Kluci již bydlí na vesnici v novém domě, ve Velké Bystřici. Obdivuji klid jejich domu a okolí luxusního vánočního obydlí. Vánoční siesta bude opět s doprovodem delikatesního panáka a v příjemném optimistickém opojení. 30. prosince se opakuje ranní vstávání, čekání na kluky, loučení z okna obývacího pokoje a útěk na vánočně zdobené Místní nádraží opět pokračuje cestou do Olomouce. Loučím se se svou postýlkou, kde jsem spával přes Vánoce a vůbec se mi nechce do Prahy. Procházím ulicemi s kamarádem z minulosti, povídám   na kterých místech vidím svou minulost, divoké časy, časy mládí. U sv. Mikuláše vidím svou postavu z promo fotek, kde mě kdysi fotograf fotil za slunného dopoledne. Tomáš mi odepsal do vlaku ujíždějícího na Prahu, že jsem krásnější než kdysi- oči, hlas a byl jsem tak klidný a vyrovnaný. V Praze mě čeká láska a ujíždíme do míst blízkých mému ostrovu, ale stáčíme se na Baterii                                do Střešovic. Romantickým schodištěm, jako v této části Prahy pamatuji z dob mladých let, přicházíme k vlídnému cihlovému domu. Byt je tak teplý, milosrdný a milý. Bílošedý koberec a nábytek jemné a vřelé barvy mě táhne přímo k dárkům. Přespávám na Podbabě u své lásky, kde jsme se kdysi poznali na vrcholu kopce s pohledem na světýlka Prahy. Zůstávám přes noc, jelikož láska trávila o samotě celé svátky a měl jsem o ni strach- co se s ní děje, zda Vánoce překoná i beze mě. Tak jako ve filmu „Sám doma“ se setkáváme na naší staré dráze a pokračujeme v ní, přímo na Vánoce v opojení časové hudby, zvuku času a světel Vánoc. Spím kousek od svého ostrova, kde se udály osamělé večerní filmy a loučení před odjezdem na Vánoce do Prostějova. Láska měla dárky pro mě mile a precizně vyskládané na posteli. Opakovaly se zde kokina, co mi vždy chystala v Mnichovicích na stůl, vždy těsně před mými příjezdy. Nebudeme sledovat Mrazíka, ale oba nás únava zahání do postele spát. Spát v objetí.

A co nevidět- Silvestr je zde. Můj nejoblíbenější den v roce. Minulý rok jsme s mou lásku usnuli v naší chatě a rakety nás probudily v noci jako malé znamení. Snad aby nám s vykřičníkem sdělily, že si máme podat ruku a popřát zdraví. Nálada ale byla díky psychickým stavům drahé polovičky              pod bodem mrazu. Dnes je ten den, kdy jsme s rodiči v podvečer chodívali na návštěvu k jejich přátelům, sledovali světýlka oken a balkonů, po cestě zapalovali prskavku a před půlnocí se vrátili zpět domů do vyhřátého bytu a Cola s cukrovím a obloženými chlebíčky byly součástí mého blahobytu. Dnes se vracím tou samou cestou tak jak před pár dny z Prahy do světa vánočního pobytu u maminky, opět na Moravu. Ranní sprcha a hrající karma ohřívající vodu v koupelně mi připomínají dětství a tato vlídná a prostá koupelna na mě působí uklidňujícím dojmem. Láska mě doprovází schodištěm k zastávce a cestujeme až na nádraží k vlaku. Projíždím města kopců, skalisky okolí Třebové a Olomouc mě po chvíli vítá. Město, kde jsem zavzpomínal včera za večerní vánoční tmy. Starý vlídný rychlík mě veze za mámou do Prostějova. Vítám opět svou vánoční postel. Tak jako každý rok a v dětství očekávám společnou přípravu obloženek, natěšení na večerní filmy a s poslechem venkovních petard Colu s cukrovím. S maminkou jsme nastartovali auto a opět za odpoledního šera jedeme navštívit onen bílý andělský byt. Podvečerní televize nás připravuje na chvíle s Colou a obloženkami. Večer volám své lásce, aby jí nebylo smutno- pláče do telefonu jako malé dítě. Neustále lituje svých činů. Brzy večer usnula se snahou zaspat dnešní Silvestr. Maminka vybíhá ven s prskavkami a odhání „odporný“ rok 2020. Do ranních hodin mám krásnou vzpomínku na vánoční siestu u mé lásky neustále ve svém srdci.

1. leden je opět ve znamení menší nejistoty, slunce s čirou viditelností do budoucnosti a mého přísného dodržování harmonogramů a modliteb. Krátce po půlnoci jsem si rozbalil jeden z dárků mé lásky- z tašky vlídné a srdcové. Milou čokoládu, kterou opravdu láska vybrala správně- ví, co mi srdcově chutná. První hodiny po probuzení věnuji ranní rozcvičce a pohledem na své nejlepší grafiky z roku 2020. V přítmí odpoledne slyším, že maminka z telefonu vyhrává koledy, co jsem nahrál          na Štědrý den na klavír. Teskníme v obývacím pokoji a máma říká, že klavír byl poslední. Příště již díky změnám bydliště nebude. Stisknul jsem silně, tentokráte malinkého vánočního stromečku, jako každý rok, ochránce naší rodiny současných Vánoc v obývacím pokoji a poděkoval mu za krásný čas. Opět cítím nejistotu zítřka díky smutnému odjezdu do Prahy, jako každý rok po skončení Vánoc. První dny pobytů v Praze mám pokaždé pocit, jako bych přišel o člena rodiny, či se stalo neštěstí díky ztrátě kontaktu se svátky a odjezdu od rodiny. Po procházce s kamarádem podél zimního stadionu a zavzpomínání na časy práce v nemocnici se vracím k televizi za maminkou. Dnešní večer se cítím v harmonickém souznění s prvním dnem roku 2021. Cítím svůj čistý start a mám příjemný pocit z dodržování harmonogramů a životosprávy.

2. ledna je maminka smutná, protože odjíždím z Vánoc zpět do Prahy. Oba zůstaneme osamělí.        Po poslední návštěvě Kauflandu, nového bytu, ve kterém vzpomínám, že na Štědrý den tu bylo krásně, jsme samozřejmě i naposledy projeli autem naši stezku a maminka mě doprovází až k vlaku a mává do okna. Bylo jí moc smutno, když zůstala na cestě tak dlouho. 

3. ledna se po první noci v Praze, do které jsem přijel jako muž z roku 2021, s láskou procházím           po Divoké Šárce. Strávili jsme spolu první noc. Mlha padá na Prahu a procházíme i okolím Hvězdy. Jsme jako před rokem- má láska smutně pokulhává a číší z ní osamělost, pokora a nejistota. Opět      ve svém černém oblečení a s černou taškou. V podvečer procházím místy, kde jsem procházel         před Vánocemi v roce minulém a vzpomínám na čas, kdy jsem se na těchto místech těšil na svátky. Tato místa zářila světlem.  Dnes procházím zde, osamělý, bez Vánoc, jako muž z roku 2021. A tyto pocity jsem míval po Vánocích od dětství, kdy jsem v Novém roce zdravil místa, kudy jsem prošel           v čase předvánočním. Večerní pravidelná cesta za mou láskou do Střešovic přes Motol a Petřiny je magická a specificky laděná. Večer před mými kulatinami a vylidněná Praha na mě působí tajemně. Zdravím zářící strom na Slánské, ale již v tomto Novém roce.

4. ledna cítím opět pocity vycházející z božské zprávy. V tento den, každý rok, se cítím povznesený     do svaté nálady. Aleš plánoval svůj pracovní sraz na dnešní den, jako by jej chtěl spojit s mou oslavou narozenin a rozsvítit zhaslou svíci našeho života. Od rána tvořím narozeninovou prezentaci               pro fanoušky facebooku na youtube. Maminka mi při mé cestě za láskou volá a v telefonu sděluje krásné přání: „Máš čtyři desítky, tak ti přeji zdraví, zdraví a ve 40 letech štěstí a štěstí.“ Stejnou cestou, jako včera večer před narozeninovým dnem, ujíždím za láskou. Navštěvujeme údolí na Šárce a místa, kde jsme byli první den našeho vztahu. Večerní procházka s Terezkou byla zakončena mým doprovodem lásky na bus. Nechtělo se mu odjet. Díky mé lásce jsem strávil narozeninový den plný deštivých tajemných procházek.

Další dva dny byly ve znamení brigády u filmu. Zopakoval jsem si noční vstávání, tak jako před léty    na pravidelný turnusový spoj do Berlína. Příjemná cesta taxíky přes noční Prahu, kdy nám semafory dávají zelenou, je vždy zakončena příjezdem před Národní dům. Zde celý příběh natáčení probíhá. Večer se vždy dávám po celodenním natáčení na svém bytě do kupy a po prvním natáčecím dni ujíždím nočním busem do Střešovic za svou láskou. Při čekání na tramvaj 91 na zastávce Petřiny začíná poprvé sněžit. Sníh mě vítá svým jemným tónem a hrou, jako vždy od dětství. 

7. ledna proběhlo promo focení pro projekty, zejména PMIC (svatá nálada a božská energie), a já vzpomínám na natáčení klipu „Co život dává“, které probíhalo také v zimním období v ulicích staré Prahy. Opět se ve mně mísí pocity historie- mladého muže toužícího po slávě, co procházel životem velkoměsta a vyzrál. Stal se vlastníkem a králem ulic Prahy a zdolal svůj cíl a vrchol. Uvědomění nastává opět v zimním období, kolem Vánoc, čímž se prohlubuje sentiment a romantika nálady projektu. Ranní líčení a večerní odličování v klidu mého pokoje je pro mě příjemnou relaxací a požitkem, který ze svého ráje dostávám. Vzpomínám na minulost, kdy tyto kosmetické potřeby byly mou pravidelností.

Další dny cítím specifickou energii a povznesenou náladu. Cítím neustále pokračující doteky Boha a telefonát mé maminky na stanici Petřiny, dne 9.1., když právě odjíždím relaxovat a žehlit prádlo        na Lýskovou, mě posunuje směrem k času vánočnímu. Stávalo se mi často, že díky náročnému a zaneprázdněnému dění kolem oslav mých narozenin jsem se dostal do jiné dimenze a zapomněl        na rituály Vánoc. Počátky ledna a prvního pobytu v Praze mě vždy od pocitů odvrátily. Takto to bývalo pravidelně za života v Praze, po odjezdu z vánoční Moravy a začátku pracovní a školní reality. Sluníčko ozařuje sníh a cítím stále doteky Boha. Večer jsem opět nasednul na autobus mířící za svou láskou na Střešovice, přes Slánskou, Motol a Petřiny. Ve večerních hodinách, kdy má láska spí, jsem pocítil nevinnou magickou chvíli, později v noci se proměnila v mou inspiraci a ze svého Silvestrovského mixu jsem vytvořil mix skladeb pro budoucí propagaci na youtube. Noc a ticho pokoje mění atmosféru, já sedím u stolu vedle okna na střešovickém bytě, noc je opět ve znamení tvorby a božské dimenze. Tu samou dimenzi chci cítit 10. ledna, po našem výletě do kraje obepínajícího poutní místo Svatého Jana pod Skalou, ale láska je unavená až k zulíbání. Po příjezdu na střešovický byt již není schopna ze sebe vyloudit slova. Odjíždím přes Petřiny, Motol a Slánskou do klidu mého pokoje, na Stodůlky, užít si večer v osamocení. Opět spěchám, abych byl díky karanténním nařízením do 21 hodin doma. Cestou poslouchám své skladby nových mixů a odpovídám na komentáře u příspěvku z výletu na poutní místo. Tma lemuje mou pravidelnou cestu hromadnou dopravou a na bytě usínám zcela vyčerpán.

11. ledna slunce vysvitlo v silném mrazu a čekám na svou lásku na zastávce Hlubočepy. Dnes opět nemá svůj den. Rázně jsem jí domluvil a po chvíli cítil její vnitřní depresi a nevinný prst hladící svou druhou ruku a ucho černé tašky během zdlouhavé cesty do Střešovic. Opět jsme skončili na bytě a já mám volno k tvorbě a zpracování inspirace. Ten večer upravuji fotografie za světla lampy u mého oblíbeného stolu. Navlíknul jsem milé povlečení s roztomilými zelenými vzory na vedlejší postel pokoje, abychom se netlačili na jedné válendě a usnuli jsme brzy. 12. ledna, po krátkém výletě          do Zahradního města, dokončuji úpravy fotek a otevírám smlouvu s firmou Supraphon. Ten večer mám opět nádherný pocit z dalšího uměleckého kroku. Na svou lásku jsem byl tvrdý a ona byla tak nevinná a unavená. Leží na posteli a její ruka mi spadla na stehno. Hladím ji a říkám, že je tak jemná a nevinná. Láska mi odpověděla, že se chtěla pouze opřít. Z její věty jsem cítil bezmoc, nevinnost a silnou únavu. Doprovází mě ke dveřím bytu a opět ujíždím tramvají směr Petřiny- Motol- Slánská- Lýskova. Má oblíbená nemocnice zářila magickými modrými světly a tušil jsem, co vše pestrého a smutného se děje uvnitř budovy.

14. ledna jsem se probudil po společné noci plné mazlení se svou láskou ve Střešovicích. Opět pokračuji cestou na byt, dohnat poslední závany učení před uzavřením pololetí. V odpoledních hodinách již sedím ve vlaku za maminkou, poprvé v roce 2021. Do míst, kde jsme sledovali vánoční pohádky, hráli na klavír, opečovávali nový byt a na Silvestra rozžíhali prskavky. Naposledy jsem maminku viděl mávající na můj vlak odjíždějící do Prahy. Muselo jí být moc smutno, když šla se mnou takovou dálku. V Praze jsem zažil své narozeniny, poznávání nového střešovického bytu a uteklo vše k mému návratu velmi rychle. Vlak se prodíral tmou, projížděl magickými městy kopců, hor, až k nížinaté Hané. Zde si mě opět přebírá starý rychlík do rodného města. Jako v minulých letech, i dnes spatřuji na mnoha místech pozůstatky vzpomínek z Vánoc. Opakují se naše pravidelné rituály a rituály stejné jako o Vánocích: maminka mě s vlídným úsměvem vítá ve dveřích, prohodíme plno slov             a zážitků během polévky a po chvíli usínáme u televize. Další den ráno nás zdraví vánočně naladěný den díky pohádkové chumelenici a opět startuji auto směrem do nového bytu. Na chvíli nás přijel navštívit Adámek a odhrnujeme spolem sníh- konečně zažíváme ten pravý zimní čas. Je tak něžný, milý, stydlivý. Cítím energii, která se mi často objevovala od jeho narození. Věděl jsem a cítil vždy, že než přišel na svět, znal mě již dávno. Při každém srazu mezi námi probleskne božská energie. Maminčin nový byt vítám poprvé v roce 2021. Opět si užívám čistoty místností a vůně novoty. Autem to stáčíme přes sběrný dvůr, Kaufland a po příjezdu na dům se pouštím do demontáže modelové železnice. Telefonem mě zdraví smutná Pavlínka a já během milého hovoru spatřuji v okně vánoční náladu- chumelenici se světýlky v oknech sousedních domů.  Večer opět usínáme u večerních pořadů a další den ráno vyjíždíme autem do sběrného dvora odvézt plno mých starých knih a hudebních kazet, navštěvujeme nový byt, protože si sem dnes vezu první své maličkosti- dar od tatínka a lokomotivu, co jde se mnou již od dětství. Rozhodli jsme se navštívit tatínka, proto auto otáčíme směrem ven z města, do Brodku u Prostějova. Maminka sleduje okolní zasněženou krajinu třpytící se od slunce a obdivuje její krásu. Tatínkovi opět na hrobě svítí slunce, a již minulý rok jsme si povídali, že zbožňoval slunce a má jej i v této podobě. Hodně často si povídáme o rodině, generacích a smyslu života. Stráně obepínající se kolem Brodku obdivuji od dětství a dnes, magicky pokryté sněhem, třpytí se na slunci a já cítím souznění s minulostí. Uvnitř vzpomínám, jak jsme trávívali Štědrý den                 na zahradě chalupy a já poslouchával zvuky elektrického vedení linoucí se z okolních stožárů polí       za ticha, osamění, pouze ve svitu slunce a bíle zářícího sněhu. Bez začátku a konce. Ve večerních hodinách se zopakovaly chvíle, co jsme prožívali ve Vánoce. Po vyčkávání příchodu dětí a následných hrách a blbnutí s nimi, loučení se z okna obýváku, zasedáme s maminkou k oblíbeným seriálům a těšíme se na zítřek. Má přijít celá rodina Vařekova, popřát mi k narozeninám a konečně shlédneme s maminkou film, u kterého jsme usnuli o Vánocích a tolik nás mrzelo. S maminkou sledujeme oblíbený seriál, přítmí obývacího pokoje a sváteční atmosféra jsou tak vlídné. Maminka vždy usíná během pořadů a já ji sem tam po oku sleduji a prohlížím si rysy její tváře. 17. ledna máme volný den, den filmů, společné siesty a pozdní oslavy mých narozenin. Sníh vytváří pohádkovou atmosféru a kouř z komína zahradníků od vedle dotváří dojemný pocit. Nakonec jsme po obědě shlédnuli celý film, jak jsme plánovali, a já jeho příběh obrečel. Po chvíli vyčkáváme na děti, opět s napětím, v přítmí obývacího pokoje. Vlaštovky, letecké rampy a všemožné dovádění je opět náplní stmívajícího se odpoledne. Napřed ale setkání začalo gratulacemi. Kluci mi dali čokolády a sestra obálku pro štěstí. Gratulace byly milé, upřímné a lehce uspěchané. Večer odjezdu Adámek pláče, že nechce ode mě domů. Je mi to v tu chvíli vždy líto a proto jsem se rozhodnul, že dám klukům hračku na rozloučenou. Ve večerních hodinách, již dávno po sprše, při společné televizi s maminkou, posílám sestře děkovnou zprávu a ona mi posílá fotku spokojených dětí s hračkami, které si dnes vezmou s sebou do postele     ke spánku. Tolik se mi nechce od maminky. Dojídám bonboniéru, Silvestrovskou třešňovou lahůdku od mé lásky a odebírám se též ke spánku. Zítra mě určitě maminka nepůjde doprovodit na cestu             do Prahy k vlaku jako minule, protože ji čeká uspěchaný den. Doufám, že opět brzy dorazím a zopakují se naše společné rituály. 18. leden je v poklidu, vzájemného rozjímání s maminkou a také společného vzpomínání na staré časy a rozebírání budoucnosti. Tentokráte odjíždím do Čech s přestupem v Zábřehu, zde v čase mrazivém, jako kdysi za mládí tráveného na Moravě, i v těchto severních končinách, kde dnes vzpomínám. Setkání s láskou, husami a kouty magického města kopců, Chrudimi, bude poprvé v roce 2021, dnes za mrazivého času. Spatřím opět naše osudné zvířectvo, co nastartovalo náš příběh a život před rokem a místa města, kterými jsme procházeli v dobách slunce a kde se v těchto časech odehrávaly naše příběhy. Vzpomínám, že při prvním setkání s našimi husami, před rokem a půl, jsem věděl, že odstartují příběh můj a mé lásky.  Setkali jsme se v Pardubicích         na nádraží, kde jsme se stýkali minulý rok za časů slunce. Opět nasednuli na lokálku vezoucí nás         do krajů tmy. Cestu k husám na zahradu jsme díky velké tmě vzdali, ale navštívili jsme maminku. Opět jsme si povídali v kuchyni a probírali pohodová témata u kávy a limonády, jako vždy předtím. Večerní ztichlé vlaky nás odvezly rychlým tryskem mrazivou tmou do Prahy a na Střešovice jsme docestovali pozdě večer.

19. ledna je můj první den pobytu v Praze. Po online výuce s oblíbenou profesorkou vyjíždíme do ulic a dělíme se na metru Petřiny. Stihnul jsem několik pochůzek na Stodůlkách a s přítmím večera a        po společné hádce se vracím k lásce do Střešovic. Ve zprávě, kterou jsem ve večerním busu číslo 164 poslal lásce, jsem uvažoval o našem vztahu a jeho smyslu. Láska je dnes ospalá a nevnímavá. Jsem     na střešovickém bytě, procházím zhaslými místnostmi a láska spí a neví o světě. Připomíná mi to poslední roky s tátou, kdy spal v našem domě a vlastně tam ani nebyl. Dům jej vnímal jako neexistujícího. Stejně tak já se dívám z okna kuchyně do okolí zasněžené pláně Střešovic a byt je ztichlý. Jako by zde láska neexistovala. Po chvíli ji hladím a leknula se, rukama sápala po mně, políbila mě a řekla mile a vnímavě jako vždy: „Peťulko!“ Dívám se na granátové jablko, co mi vyndala ze své černé tašky včera ihned po setkání. Je vidět již dlouho, že vnímá mé potřeby a ví, co mám rád.

Dny ubíhají jeden za druhým, střídají se zasněžené pohádkové časy s časy blátivými a deštivými. Většinu dnů trávím u své lásky a pravidelně přejíždím na Lýskovou a zpět a z oken autobusů objevuji zajímavé objekty této části Prahy. Některé večery jsou zcela podobné předvánočním večerům mé samoty na opuštěném ostrově, ale tentokráte ne zcela osamocen, naopak zalitý láskou. Odpolední autobusy mě vozí historickými místy Břevnova ke své lásce, připomínám si své dětství a nalézám místa, kde jsme v mém mládí trávili čas při prázdninových pobytech. 25. ledna procházíme podél břehů Litovického potoka a také energetickými cestami propojující Hvězdu. Sníh a mráz nás opět zavalily a okolí letohrádku poznávám ve verzi bílé atmosféry, zcela odlišně, než v létě, kdy se zde odehrávaly tajné rozhovory a s kamarádkou jsme pravidelně odcházeli z Petřin, přes Vypich,               za západním sluncem navádějícím nás přes neznámé kopce, hřiště, sídliště, směrem ke Slánské. Dnes večer opět odjíždím večerním autobusem tmavými kouty Prahy přes Motol na svůj byt a prožívám pohádkovou chvíli a realizuji psychickou relaxaci. 

29. ledna se sníh proměnil v ledový déšť a s láskou odjíždíme vlakem do města magických kopců navštívit místa, kde se v létě odehrávaly naše příběhy. Po krátkém zastavení u maminky pokračujeme větrnou cestou na zahradu, již ne kolem letiště, ale městem a já poznávám maminku lásky jako vlídnou milou ženu s roztomilým kulichem na hlavě. Husy nás zdraví, nepoznávaly svého pána a trochu mi bylo smutno, jak pán vycítil vzdálenost ke svým miláčkům. Díky ostrému a nevlídnému počasí s vichřicí byly tak blízko a zároveň tak vzdálené. Díval se na ně z terasy a jeho smutnému pohledu jsem ihned rozuměl. Poté šel se svým smutným pohledem do míst, kde jsou uloženy jeho knihy a ostatní milované věci. Též s nejistotou a zakřiknutím sledoval místnosti chaty, jako by je objevoval poprvé, či spatřoval po dlouhých letech. Harmonie tónů města se s námi rozloučila a během chvíle jsme přijeli na Střešovice, tak zvláštně rychle a nečekaně. Až teď večer, osamocen          u svítící lampy, si uvědomuji sentimentální náladu dne a v samotě stále slyším harmonii smutných tónů večera. Příští ráno mi volá maminka a povídá o dění a našich pravidelných rituálech v Prostějově. Pokaždé, během telefonátů, vidím místa a věci, s kterými trávím nádherný čas               při pobytu u ní. Proběhl maximální úspěch s mým zveřejněním fotek od fotografa Rafaela na feisu a 30. ledna večer si zcela nevím rady s náladami lásky. Prudce jsem to otočil na svůj byt ke svému pravidelnému rituálu- rande, filmy, vaření a svobodný večer. Jsem osamocen bez lásky, kterou jsem zanechal a nevím, co s ní právě teď je, zda neupadá do bezmocí, jako v mrazivé Praze před svátky a během rande jsem se ujistil, že ji miluji. Cítím se tak nesvůj a osamocen. Před spaním jí krátce volám a zdravím. Je velmi vysílená a unavená- usíná. 31. ledna ráno se mám ozvat mamince, zda přijedu         do Prostějova. Možná, jako každý večer před mým odjezdem do rodného kraje, včerejší večer jsem byl osudově zahnán na svůj byt, zůstat v poklidu, světě mé harmonie.  Večer usínám s vnitřním natěšením na zítřejší magickou cest.

1. ledna, krátce po poledni, se s mou láskou procházíme slunnými cestičkami Petřína s povídáním      o smyslu budoucnosti a pohledem na prosluněnou zimní Prahu, tentokráte z jiného a nezvyklého úhlu, a krátkou vycházku zakončujeme opět na vlakovém nádraží. Její pokora a ústupek se smutkem v očích, velkorysost a hluboká tolerance ve mně vzbuzují smutek a nejistotu. Před nástupem do vlaku mi říká: „To víš, že týden bez tebe pro mě nebude jednoduchý. Děkuji ti za to, že jsi byl se mnou a mohu s tebou být.“ Často předtím jsem cítil pocit, jako v tuto chvíli, že je mi láska vděčná za samozřejmé životní potřeby a rituály a je mi jí velmi líto. A s tak hlubokou láskou a sílou v duši mi mává se snahou spatřit mě i v ten nejvíce z posledních a krajních okamžiků. Rychlík mě prohání magickým krajem kopců a měst, kde jsme s láskou byli navštívit v posledním mezidobí naše osudové miláčky. Horská část Třebové mě zdravila setměním a bílými lesy, opět jsme projeli horskými úseky do kraje Zábřehu a ještě níže jsme se sesunuli do nížinaté Hané. Chvíli před Olomoucí vlak zpomalil a cítím opět napjaté ticho, jako při každém natěšeném příjezdu. Starý večerní osobák mě veze z Olomouce do mého rodného kraje. Maminka bude určitě čekat u našich oblíbených seriálů s výtečnou náladou a polívkou. Vláčky jsem si již při minulém pobytu sbalil do krabic k odstěhování, tentokráte je převezu do Prahy a již se těším na novinky a zajímavé přírůstky nábytku nového bytu a nové díly seriálu Doktor z Hor. Krátkou chvíli čekám na temném promrzlém prostějovském nádraží a po chvíli mě z páté koleje odváží lokálka na místní nádraží. Zdravím Prostějov, po druhé v tomto roce, odemykám dveře tmavého a zhaslého domu a v tom rozžíhá v chodbě maminka a opět mě vlídným a ustaraným pohledem vítá. Samozřejmě následuje naše pravidelná polévka a shrnutí nejnovějšího dění. Usínám šťastný, v klidu a harmonii svého dětského pokoje. 2. ledna opět spěchám k vánočce s máslem a horké kávě, chvíli jsem ve svém pokoji připojený na školní výuku a slyším svého synovce řádícího o patro níže. Těším se, až jej některý den spatřím. Po krátkém obědě startuji auto, opatrně se zařazenou zpátečkou škrábu ze sklepní garáže ven a s maminkou vyjíždíme na nový byt. Vítám zákoutí novostavby a příjemná místa nového bytu. Dnes mám náladu opepřenou vlídným pocitem, který mi dodaly vláčky a technické modely železnice připravené ke stěhování do Prahy. Tolik let kráčí se mnou, i když se mnou nežijí ve stejném městě, ale jsou. Náhle se setmělo a s maminkou poleháváme v obývacím pokoji, filosofujeme, povídáme si a rozebíráme plno našich pravidelných společných témat. Obývací pokoj již zavalila tma a den uběhl rychlým tempem. Další den jsme s maminkou pobývali doma a povídali si v obývacím pokoji. Odpoledne jsme strávili u zábavného filmu odehrávajícího se na moři a já vždy obdivoval leitmotiv filmů, kdy smyčcový orchestr hraje protiharmonickou hudbu a kamera zabírá klidovou noční fázi objektů a dění z velké dáli (např. soustavu lodí na dálném moři bez pevniny nebo kosmickou loď v nekonečném vesmíru, v tichu, či     na naší planetě v klidu noci). Večer si prohlížím trendové profily sociální sítě a uvědomuji si, že lásku, která na mě v samotě čeká v Praze, miluji pro vše, včetně jejího výjimečného a odlišného životního postoje, než je zvykem- lidská bytost milující hospodářská zvířata, sdružující výrobky z přírodních darů, odpůrce konzumní doby. To samé jsem si uvědomil 4. února ráno, kdy začíná stejný den jako každý jiný moravský, kdy se připravuji na online školní výuku, zdravím se po probuzení s maminkou a snídám vánočku. Volám své lásce a říkám jí, že chudinka čeká na mě v samotě. Směje se a říká, že se snaží přestat kouřit, ale neví, jak si dnes vysvětlit, že nesmí. Cítím její osamocené tělíčko oblečené       do černého svetříku, vždy trpící pro mě a dnes s pocitem nutkání si zapálit a opět trpící v samotě, beze mě. Po výuce se s maminkou opět přesunujeme do garáže a já našlapávám plyn, abych úspěšně nastartoval. Vycouvávám z garáže a vezu maminku na náměstí, kudy jsem procházel každý den          do školy a ze školy, od dob základní školy. Maminka předala časopisy bývalé spolupracovnici a odjíždíme do Kauflandu, mezi regály probrat naše pravidelná témata. Tento rituál miluji. Po návratu domů vyčkáváme v přítmí obýváku děti. Tentokrát jsme si hráli na schovku plyšáků a přes nataženou deku hráli míčovou hru. Synovec byl propocený na kost. Jejich odjezd opět završil můj, tentokráte divoký pozdrav v okně obýváku, a opět jsme zůstali s maminkou sami. Maminka usíná u seriálu a já se odebírám též brzy do postele. 5. únor je den sentimentu a mého odjezdu do Prahy. Ráno přemýšlím nad snahou mé lásky, když pěstovala úrodu na naší vsi, kdysi. K rostlinám, záhonkům a zahrádce jsem cítil cizí vztah a nevážil jsem si jeho láskyplné píle. Opět s maminkou cítíme ten pocit, co cítíváme vždy, a na který se pokaždé příliš netěšíme. Dopoledne k nám zavítal strýc a tentokráte se u nás opravdu dlouho zdržel. Návštěva nám vylepšila náladu a rozsvítila naši smutnou duši. Krátce              po poledni mě maminka doprovází na Místní nádraží a oba přemýšlíme, jak změnit situaci všech. Mě trápí, že v současné době maminka žije sama, tráví na domě většinu opuštěných chvil a často se cítí prázdná. Mává mi do vlaku a já se opět prodírám hory okolí Třebové a městy magických kopců          do druhého domova. Naše cesta skončila pádem trolejového vedení. Magický kraj kopců mě uvěznil a potkávám jej v samotě a tentokráte v jiném světě. Kousek odtud musí bydlet rodiče mé lásky a ani neví, co se se mnou dnes odehrává za příběh. Přes Hradec nás nový vlak dovezl do Prahy a usínám sám na svém bytě.

Další dni jsou ve znamení příchodu velké zimy a ledovky. 7. února se s láskou procházíme po okolí domu- procházíme prvním dílem nového seriálu procházek, tentokráte v novém světě, v zasněžených ulicích starých Střešovic s pohledy na bílé stříšky a bílou okolní Prahu. 8. ledna odjíždím od své lásky po větší neshodě a rozhoduji se změnit svůj životní kurs. Skončil jsem na svém bytě zcela sám.

JDU SI ZA SVÝM SNEM- PLNÍM SVÉ POSLÁNÍ:

10. února jsem docestoval ke své lásce na Střešovice. Opět jsme vyjeli nakoupit na Petřiny a po dvou hodinách sporů usíná ve své posteli. Lehám si k ní a spatřuji, že její oči, hlavně okraje, jsou lehce svěšené a utrápené, tak jak jsem poznal v první den našeho shledání a seznámení. Tenkrát v létě jsem nevěděl, že spolu budeme tak dlouho. Hladím ji a poté si odcházím dát relaxační vanu. Po půlnoci mě vzbudilo znamení. Pochopil jsem, že když nemůžeme spát, často k nám může promlouvat energie z nebe. Po mnoho informacích, které se mi otevíraly a s velkým nadšením jsem všechny vstřebal, se ptám, kdo je ten, kdo mi je posílá. Zjevilo se mi na zdi světlo anděla.

11. února, po poledni, odjíždím v novém světě a čase směr Loděnice. Kraj zdravím v nové jeho podobě, zavátý sněhem a se stmívajícím se sluncem. Do ranních hodin otevírám životní pravdy s přítelkyní a 12. února máme odcestovat s láskou do měst magických kopců, navštívit maminku. Ráno utíkám na silnici rozpoutávající se na vrcholu stráně k zastávce. Projíždím magická místa Rudné a s láskou pokračujeme na Chrudim. Večerní tichý vlak nás žene přes sněhové kopce zpět, do Prahy. 14. února procházíme cestičky okolí Hvězdy, plánujeme budoucnost v zahraničí a u Libockého potoka se loučíme. Večer mám na svém bytě jen pro sebe a telefonuji si s Pavlínkou- cítím vrchol stráně, kde je položená její pohádková čarodějná chata a napojuji se na její siestu, co bývá v přítmí kolem svíček. Večerní hodiny trávím tajemnou procházkou do obchodní galerie na Zličíně, kdy se cítím zcela osvobozen od všeho. Další den dopoledne opět nestíhám a doháním tréninky a úřední povinnosti      na svém bytě. Sluníčko pálí do sněhu a opět procházím svou oblíbenou obchodní galerií a cítím osvobozující pocit, co jsem cítil včera a energie včerejška ve mně přetrvává. Po pár hodinách mě autobusy a tramvaje odvezly ke své lásce do slunečných míst okolí Hvězdy a Petřin. Dáváme si jako pokaždé sraz na Baterii a sluníčko nás vyhání do starých cestiček Divoké Šárky. V podvečer sedím       u lampy na Střešovicích, pracuji na svých věcech a láska spí, protože přítmí a chlad podvečera nás zahnaly domů s chutí zalehnout. Alešek mluvil ze spaní stále a stále: „Peťulko!“ A též, ať si z pracovního nasazení nepřivodím nemoc. Cítím, že on je jediný na světě, kdo mi spolehlivě píše denně, chce mě mít stále u sebe, rozumí mé životní náplni a chrání mě. Usínám a cítím, že jej mám moc rád kousek od sebe- mého ochránce. V noci se vzbouzím a připravuji nám večeři s mořskými plody. V noci jej neustále slyším se převalovat neklidem, ale cítím, že on je má polovina těla. Dnes ráno opakuje to, co řekl včera, když jsem odjížděl na svůj byt: „Peťulko, nejezdiii!“ Tolik mě prosil, opravdu od hloubi srdce, aby nebyl sám. V posledních dnech zažívám příjemné denní rituály. Probouzím se u své lásky, spíme vždy jako zabití. Slunce mě doprovází na sněžné cestě na byt.           Po splnění povinností navštěvuji má oblíbená zákoutí obchodního centra na Zličíně a ve večerních hodinách cestuji za svou láskou a usínáme jako zabití, či zůstávám na svém ostrově a telefonuji s Pavlínkou a sním o vsi, kde bych se chtěl opět podívat. Večer jsem cestoval opět tajemným a ztichlým busem 180 ze Slánské na Střešovice. Přijel jsem za láskou v depresi a zcela vyčerpán. Usínala a řekla: „Neboj Peti, nebudu tě již dlouho ničit.“ 17. února naše procházka ztroskotala, podvečerní silnice a chodníky se staly hustými bahništi a kalužemi. Hádáme se a láska se zvláštním nářkem v hlase volá mámě do Chrudimi, že již nechce žit v Praze. Brzy prý ze samoty ve velkém městě skončí v blázinci. Je mi v tu chvíli smutno. Vím, že zůstanu sám a na svou kariéru budu pouze sám. Opět se zopakuje ta prázdnota a naše vzájemné odcizení. Maminka mi již tento týden naříkala, že doufala v můj příjezd do Prostějova. Vidíme ale můj příjezd na příští víkend. Dnes sedím u svítící lampy, přemýšlím, co jsem více měl pro svou lásku udělat a cítím, že se možná jedná o určitý druh hysterie. Nesmím se ale nechat takto stále ničit. Vzpomínám na minulý pobyt u maminky a cítím, že mě již       za pár dní čeká opět magická cesta vlakem přes město kopců, kde nás naposledy zastavily stržené troleje a opět přes zasněžené hory okolí Třebové. Morava se již blíží! Ve večerních hodinách je mi hodně smutno. Umyl jsem plech, na kterém jsem pekl pizzu, láska přišla na chvíli k večeři, ale zcela jako jiný člověk. Mám pocit jako tenkrát v našem domě na Strojnické, kdy táta odcházel, byl s námi v našem domě, ale vlastně přítomen nebyl. V tom domě bylo velmi smutno. Dnes i zde u nás             ve Střešovicích. Celý večer dnes zde nejsem sám, ale vlastně jsem. Láska spí, nekomunikuje a je jiným člověkem. Cítím, že odejde do svého rodného města a ani jí to vadit možná nebude. Vždy mi dávala tolik lásky, pohlazení, sladkých slov a dnes? Další den po obědě slunce rozsvítilo několikaměsíční vězení a tmu. Začínají naše nová rozhodnutí a po měsících tmy jako by přistáli pomocní marťané a slunce rozsvítilo naše cesty. Za jarní vůně odjíždím v novém čase jako nejistý muž na svůj ostrov. Mám výčitky, protože lásku dnes zanechávám osamocenou. Čeká mě trénink repertoáru na louce ostrova, v dnešní den za světla probuzeného- jarního. V podvečer se chystám navštívit zákoutí Zličína a uvolnit do harmonie svou mysl. Večerní návštěva Zličína se proměnila v trénink na mrazivé louce pod zhaslou oblohou. Cítím město duchů a klid, slyším časté vrtulníky letící směrem k nemocnici Motol a uvědomuji si těžkost současné doby.

Další den ráno montuji kancelářskou židli na svém ostrově a konečně sedím u kompu jako král           na trůnu. Po obědě vysvitlo slunce a jarní cestou pokračuji za láskou, táhnu se s těžkými klávesami hromadnou dopravou na její byt, abychom mohli od dalšího dne trénovat a zpívat. Ptáci zpívají, jaro volá a my cestujeme do okolí zámku v Průhonicích, kde má moje láska výtvarný kurs. Ano, je zpět ten starý člověk bez depresí a se svými uměleckými ambicemi, tak monumentálními, citovými a výtvarnými. Jaro se mění v chladný večer a my po návratu usínáme zcela vyčerpáni. Před spaním jsem stihnul nainstalovat klávesy do koutu pokoje lásky a přehrát jí své oblíbené skladby, které jsem          od dětství hrával. Klávesy PSR 215 byly mým vysněným dárkem a jdou se mnou životem již 27 let.     Po zakoupení byly položené mnoho let na zrcadle v ložnici na našem bytě, v Prostějově. Učil jsem se na ně ve svých 14 letech hrát akordy (Půlnoční serenáda), skládat (první skladba „Holiday“), aranžovat (Live to tell), vyrobily mi plno podkladů pro vystoupení na střední škole (akademie- skladba Express Yourself) a v rámci stěhování do rodinného domu v roce 1999 našly své místo v rohu horního pokoje. Během studia na Vyšší odborné škole zpracovávaly mé depresivní inspirace depresivních let (inspirace z večerních cest z vyškovské nástavby- elektrické tóny lokomotiv a drážní zvuky), hrál jsem plno coverů, skládal nové skladby inspirované Enigmou a Sandrou (Přichází zima). Od roku 2002 jsem na klávesy složil všechna svá první hudební alba (Moderní svět, Já a ty, Star on the dancefloor…) a nakonec se mnou pokračovaly v životě pražském. Od roku 2008 jsem měl klávesy umístěné ve svém podkrovním bytě, opět v rohu pokojíku, na Janáčkově nábřeží. Doprovázely mě a byly oporou během mé první pražské produkce a odstartování umělecké dráhy (Večer s Adonnisem). Během existence projektu Maestus modulator, v roce 2011, se mnou procestovaly turné po Praze a dále šly se mnou do období ticha a na ostrov klidu, Lýskovou ulici. Zde opět stojí v koutě již devět let. Dnes, 19. února 2021, je stěhuji ke své lásce na Střešovice. Jaká bude jejich budoucí cesta i osud?  Večer mi telefonuje maminka, že má již plno plánů pro období mého pobytu a cítím, jak je zcela natěšená a nadšená. 20. února mě a mou lásku probouzí slunce a volá na nás, ať vyrazíme na výlet. Tak jak jsme zopakovali včera naše vztahové začátky v Průhonicích, i dnes vzpomínáme, protože jedeme do kraje Mnichovic. Vystupujeme ve Světicích, procházíme Říčanský les, kde objevuji místa mých pravidelných zastávek, které jsem navštívil s bývalým manažerem. Tenkrát také za slunce, zpěvu ptáků a poté vždy s pokračováním meditace a tréninku na zahradě městské části Strašnice, ve vedrech, naložení v jezírku s pivem v ruce. Dnes rád vzpomínám na časy minulé a místa v lese, kde jsem obědvával studený pokrm. V Říčanech jsme navštívili oblíbené okolí zříceniny a jezera a cítil jsem blízkost slunce za života ve vsi, …ta je nedaleko. U jezera cítím její silnou blízkost. Vlak nás z Říčan přivezl zpět           do Prahy a po příjezdu na byt utíká má láska zcela vyčerpána spát. Já ji budu po chvíli následovat též, protože píši tento sentimentální text a hlava mi padá na klávesnici. Bude to určitě magické probuzení s klávesami na strašnickém bytě. Po probuzení mě láska líbe jako každou chvíli a já ještě spím. Jde nakoupit oběma něco malého k snědku a v kuchyni po chvíli objevuji spousty sladkostí a jídla.            Po obědě se vydáváme na pravidelnou procházku Divokou Šárkou, připomínáme si rituály cest minulých a navečer brzy usíná. Já se učím dějiny výtvarného umění 20. století, po chvíli se balím a chystám na zítřejší odjezd na Moravu. Láska tvrdě spí a neví o světě. Určitě ji zharmonizovalo video, které jsme shlédnuli, týkající se správné meditace a osvícení. Jak si schovávám své věci, cítím smutek, že pokojík a lásku zde opět nechám osamocenou. Rozmlouvám s klávesami a pokojíkem.

22. února časně z rána víme, že je den mého odjezdu. Já již od minulých dnů cítím natěšení                  na dobrodružství ve vlaku vezoucího mě na Moravu. Láska začíná zpívat u kláves a podivuhodný úkaz se otevřel. Zpívá plno tónů nad svůj rozsah. Na naší cestě na nádraží spekulujeme, zda je to energií mých dětských kláves? Zastavujeme se v nedalekém antikvariátě vyzvednout knihy zabývající se teorií intonace a v parku je pročítáme. Cítím, že má láska je odlišná než současná mladá konzumní společnost. Libuje si v kvalitních žánrech i co se týče jiných životních disciplín. Vzpomínali jsme, že před minulým mým odjezdem jsme sledovali slunečnou Prahu z Petřína. Dnes mě doprovází               na ranní rychlík a oběma je nám smutno. Mě po pár minutách odjezdu je smutno velice. Vlak mě veze městy magických kopců přes hory Třebové do slunné Olomouce, kde zakupuji jízdenku a snídám výborné balené koláče na druhém nástupišti. Starý rychlík mě již veze za maminkou. Okolí nádraží je prosvětleno jarní náladou, stále ale v karanténě. Lokálka mě odváží na Místní nádraží a maminka mě určitě opět uvítá polévkou. Po jídle jsme nastartovali auto a míříme opět na náš kauflandský rituál.    Po návratu jsme v přítmí jídelny probrali nové události a napojili naši cestu z minula k pokračování. Večer se připojuji k online marketingovému školení. Spatřuji na webce svou lásku tak krásnou, s jejími typickými pohledy, oblečenou v jemném svetříku a snaživou pro mě. Chvílemi jakoby dotknutou bolestí. 23. února jsem po krátkém výšlapu do oblíbených zákoutí města navštívil kostel a                   po příchodu domů mě čeká sestra s Albertkem. Budoucnost díky světové karanténě vidí zle. Mávám z okna na odjíždějící rodinu, opět se svými ksichtíky a srandičkami a s maminkou se chystáme vytáhnout auto a navštívit onen nový byt. Sluníčko nám svítilo na cestu a konečně mám možnost si dnes převést obrazy do prozatímního uložiště k mamince. Užívám si na mámině bytě míst, kde cítím úžasné energie. Odpoledne vyčkáváme děti a po jejich příjezdu si opět hrajeme a skotačíme. Večer zakončujeme honičkou s balonem a patnáctiminutovým řevem. Svými skopičinami se loučím opět z okna obýváku a večer máme s maminkou jen sami pro sebe. Další den máme slunečný, Albertek mě opět navštívil a kreslíme. Odpoledne si dávám scuka na svém oblíbeném místě v Prostějově                  u hlavního kostela s přítelem. Je zarostlý a unavený, jak vzhledově, tak svými zprávami. Cítím změnu doby a pád světa do neznáma. Lidé nežijí normální život, neschází se a jsou od sebe odloučeni. Je mi smutno. Dodívali jsme s maminkou úchvatný film o osudu psího spřežení na Antarktidě a závěr filmu jsme obrečeli. Dnes odpoledne pracuji na svých webech oddílu webnode a večer s maminkou usínáme u seriálu, já opět položen v ušáku. 25. vstávám brzy a připravuji se na návštěvu trpaslíkem. Opět kreslíme a po chvíli jdeme i s babičkou na procházku na nedaleké hřiště. Sledujeme stromy, ptáky, probouzející se jaro a obdivuji, jak je sehraný s babičkou. Opět se loučíme máváním z okna a po obědě s babičkou startujeme auto a přes náměstí mého dětství směřujeme na byt. Při každém pobytu v Prostějově vzpomínám na první den, Štědrý den, kdy jsem zde poprvé byl a na první den návštěvy bytu každého bloku Moravy a přemýšlím nad poslední návštěvou, den před odjezdem do Čech. Sluníčko prosvěcuje koruny bezlistých stromů, jaro otevírá oči a s maminkou si užíváme zákoutí Prostějova během cesty z auta. Vyčkáváme opět sami s maminkou na návštěvu trpaslíky a probíráme současné světové dění. Je nám krásně a užíváme si volnosti. Vždy je poslední den s dětmi dnem řádění. Dlouho jsem se neotevřel, nezaskotačil a nepopovídal se sestrou jako dnes. Cítíme nejistotu doby, co přinese, nejistotu mého návratu z důvodu světové karantény, cítím sblížení s rodinou při radovánkách jako v dětství a cítím sblížení s dětmi. Rozlučka končí scénami z okna obýváku. Poslední den se probouzím se sluníčkem a cítím osud, který říká odjezd. Naposledy s maminkou vzpomínáme na chvilky s dětmi. Ve stresu spěcháme na Místní nádraží a po tom, co nás výpravčí seřval, maminka se mi několikrát omlouvá, že tolik hnala. V Praze se potkám s láskou, která přicestuje z Průhonic. Budu cítit napojení na magický večer v Průhonicích před týdnem.

27. února mě a mou lásku doprovází slunce na vlakové nádraží a dopolední expres nás veze do kraje města magických kopců. U nástupiště 1a byl vzápětí po našem příjezdu přistavený regionální vlak      do Chrudimi. Maminka lásky nás přivítala obědem, který nám servírovala, když jsme se poznali. Maso bylo pestré a plné chuti, jako tenkrát. Ze zahrady prosvícené probouzejícím se sluncem spatřuji nedaleké letiště. V duchu jej zdravím po delší době, co jsme tu nebyli. Husy se s námi sblížily v této jiné nové a jarní době, setkali jsme se jako nové bytosti, ale vyhrkly mi slzy v momentě, kdy se láska dověděla smutnou zprávu, že zpěvanka již neexistuje. S nabalenými taškami odcházíme zapálit svíčku na nedaleký hřbitov, tentokráte z úplně jiné strany polní cestou. Vřískot havranů mě zdraví a já si vzpomněl na to, že poblíž hřbitova stojí jejich domov. Tichý večerní vlak nás opět odvezl z kraje magických kopců zpět domů. Poslední říjnový den je posledním dnem bez vládních omezení. Předešlou noc spí láska na vedlejší posteli a cítím, že oba spíme v klidu a tichu pokoje jako zabití.        V onen předešlý večer si telefonuji s maminkou a Pavlou a povídáme si o zkáze světa, která nás čeká. První únorový den nám slunce předává veselou energii, i když cítíme, že není paradoxně pravdivá a veselá, …možná je poslední veselou. Krátce před polednem odesílám diplomku o Madonně svému oponentovi a cítím se o kámen lehčí. Tramvaj odvezla mě a mou lásku k letohrádku a procházíme tajemné cesty obory. Večer sedím u rozžhnuté lampy, dokončuji nemarketingovou sféru své tvorby a cítím se o další kámen lehčí. Láska volá ze spaní a vyslovuje to, co jsem řekl jednou i já: „Kukinku, je mi zle, umírám. Zdálo se mi něco strašného. Bože, proč se mi tohle zdá? Miláčku, pojď mě pohladit! Kukinku, až umřu, chci se Ti dívat do očí!“ Já jsem odpověděl: „Lásko, kdysi jsem Ti to chtěl říct. Jak umřu, chci jen s Tebou. Chci přejít do jiné dimenze jen s Tebou!“

1. února trávím na svém bytě sám, díky povinnostem utekl den zcela nekontrolovatelně a Stodůlkami, ulicemi duchů, procházím v temných večerních hodinách sehnat něco k večeři. Rozhodl jsem se pro pizzu. Po sprše se cítím volný a svobodný. Fanta s pizzou byla ta nejlepší kombinace a já po delikatesní večeři usínám v tichu svého pokoje. 2. února po poledni jedu navštívit brášku. V dnešní den mě vzal do bytu kamarádky, protože hlídal dítě. Cítil až do pozdního večera, že tento den byl      pro nás magický. Pizza jako oběd byla doprovázena napojením jednoho na druhého a povídání            o náboženství a víře. Od rána se mi stýská po mé lásce. Volala mi, že je jí velmi zle po psychické stránce. Po chvíli jsem vyčkal na svou lásku podél břehu Vltavy, nedaleko zastávky Knížecí a sraz jsem dal s láskou na Hlubočepech. Vždy je zde mráz, svítí zimní slunce a ticho jako na konci světa. Dnes, tak jako nedávno v lednu. Po setkání procházíme podél břehu Vltavy tichou cestičkou a busem 191       přes mé oblíbené okolí Strahova až na Střešovice. Lampa svítí, já pracuji a láska spí. Bráška mi večer volá a domlouváme se na návštěvu na Waltrovce. Vidím to krásné a prosluněné okolí jeho domu a jeho vilu s magickým výhledem do ulic. Dnes si při hovoru sdělujeme, že byl pro nás výjimečný den.

Během března jsme s mou láskou uzavřeni na bytě jako minulý rok na jaře, tentokráte                          ve Střešovicích. Před Silvestrem minulého roku jsem netušil, že v tak krásném bytě, který mi k srdci díky své čistotě a mírumilovné energii přilnul, budu trávit další měsíce. Polovina měsíce března mi připomíná jaro minulého roku, kdy se příroda probouzela ze spánku, s láskou jsme prožívali pestré chvíle v Mnichovicích. Každé odpoledne jsme chodívali na nákupy a procházky k nedalekému jezírku a v chladný jarní podvečer jsem trénoval na trubku v naší zahradě či na nedaleké louce. Tento rok v polovině března mi oponent diplomové práce sdělil, že jsem ji zcela úspěšně dokončil. Po poslední korektuře zveřejňuji v jedno větrné střešovické odpoledne tezi a diplomku na svůj WordPress.

Březnové dny se proměnily ve dny zimní a chladné. V jedno slunné dopoledne uprostřed března vylepšuji grafickou stránku diplomky a v ten samý den pracuji do pozdních večerních hodin na svém odstavci povídajícím o mých uměleckých etapách, diskografii a image, ve Střešovicích. 18.března se mi rýsuje další výlet do Loděnice, nejspíše dojde k příjemnému večeru na magické chatě zítra. Původně měla jet i má láska, jenže mi před chvíli řekla, že mě již do svého života nechce. Asi mě čeká opětovné období samoty a cest za kamarádkou na magickou chatu. Poslední celé dny má láska zcela prospala a o sobě asi ani nevěděla. Cítil jsem se na Střešovickém bytě osamělý a jako bych zde žil s někým, kdo neexistuje. Přemýšlím nad promo fotkou mé skladby, budoucí modlitby, vidím sebe modlícího se a prosvětleného barevnými světly vitráží v kostele. Vzpomínám na březnové dny, kde jsem se s láskou procházel po břehu Vltavy, nedaleko Malostranské, a sledovali jsme hejna ptáků hledajících potravu. Nedávno jsem se procházel se zajímavým člověkem podél gotické sochy poblíž Staromáku. Znamením bylo, že v určité chvíli sám vyslovil, jak se mu socha líbí. Dnes a v den procházky jsem si smutně vzpomněl na svou lásku, jak se v potroušeném stavu věsila na plot před sochou, aby se k ní dostala a nasála její energii. Tak bolestně a oddaně. Včera, v pozdních večerních hodinách, ležel a sténal jako bych jel nechával zemřít a zcela jej zanedbával. Ano, řekl mi, že mám jít, nevracet se a pro mé klávesky se stavit někdy. Slunce svítilo na mou novou cestu, cestu svobody a prázdnoty. Oblíbené linky busu mě vezou dom a já navštěvuji zákoutí Zličína, Smíchova a stále přemýšlím za nového svitu slunce. Vrací se mi období slunce, jeho typ svitu a období svobody, co svítilo, než jsem poznal jeho. Slunce Divokých Šárek, slunce svítící před dvěma lety. Jsem opět tam, kde jsem byl. Nedokázal jsem splnit svůj životní úkol? Večer na svém bytě přemýšlím, jak jsem včera ve svých úvahách zaznamenával vzpomínky na první dny na Lýskově, dny nerušené tvorby hitů. Ten ostrov mám dnes opět zpět a cítím, že jsem lásce nebyl naprosto v ničem nápomocný.

19. března mě čeká výlet oblíbenou linkou do Loděnice. Opět spatřím chatu a její pokoj ve své večerní magii. Měli jsme jet dva, ale nakonec…, jedu sám. Šumějící potok mě dovedl až k poslední odbočce cesty vedoucí lesem k chatě kamarádky. Tma zalila náš kraj a modrá světýlka osvětlovala terasu a naše mírně otevřené okno do lesa. Naslouchali jsme šumějícímu potoku a tmě. Další den jsem si odskočil do velkoměsta zapózovat přítelkyni do jejího nově natáčeného klipu. Magické technické části haly podbarvovaly temnou atmosféru klipu. Večerní taxík mě odvezl zpět do tajemného kraje, kde trávím další dvě noci s pravidelnými rituály a dobrodružstvím. Příští zatažený den jsem se vrátil z lesů dolů do ulic pražských a 24. březen je prvním dnem po noci ve Střešovicích, dnem starých kolejí, pokračujícího klidu a mých tvůrčích rituálů. Slunce načíná nový život ve starých kolejích a já již několikátý den cítím spjatost s osobou umělce jmenujícího se Chet Baker. Cítím podobnost s umělcem a souznění s profesorkou zpěvu, díky jejímuž podnětu je směrována má nová inspirace uměleckou fotografií, zázračnou a skromnou harmonií, aranží a vokálem skladby.

26. března podnikáme s láskou procházku přes Dívčí hrady k novému pivovaru. Skautský oběd v trávě s vyhlídkou na Prahu nám prospěl. Daleká cesta k pivovaru a sluncem zcela prohřátá, až horká, mi připomíná časy roku minulého. Já sídlil v Praze sám a láska bojovala na naší zahradě. Byli jsme od sebe a slunce pálilo. Po chvíli na nás vykukují vrchní části paneláků Barrandova. 26. března odjíždím autobusy na můj byt a horké slunce Divoké Šárky se mi připomíná po roce.  Příběh krásných míst, zcela prohřátých sluncem, pokračuje.

28. března vysvitlo slunce a s krátkým setměním má láska leží na posteli, vytváří podivné pohyby a je mi jí líto. Ptám se jí, co mohu pro ni udělat, a dalekým a zastřeným hlasem z jiného světa mi odpovídá: „Nic, už je pozdě.“ Ani jsem ten večer nevěděl, že je úplněk. Zvláštní entita mě v pozdní večerní hodině sleduje na cestě domů. 29. března za slunce mířím na Waltrovku do ráje obydlí kamaráda. Procházíme podivnou stepí okolí Jinonic a cítím se tolik svobodný. Bohužel mou harmonii zabila zlá nálada mé lásky ve Střešovicích. 30. března odjíždím za ranního úplňku a světlé oblohy na svůj byt. Navždy?

První dubnový den jsou prázdniny a jaro je již v plném proudu. S Michalem jsem nedávno procházel stepní louky Jinonic, užíval si začátku jara a slunce. Společnost se připravuje na Velikonoce. Během posledních dnů jsem najezdil pražskou hromadnou dopravou plno kilometrů, sledoval jarní dění ve velkoměstě, užíval si svobody a jak slunce působí na lidi. Včera navečer mě láska vytáhnula na Vyšehrad, prošli jsme stará zákoutí našich začátků a svěřovala se mi se svým životním osudem. Že prý nemá energii ve svém životě pokračovat. V momentě, kdy jsem řekl, že mé poslání je dopřát mu, aby jeho život byl hodnotnější, než abych si hledal někoho jiného, proletěl kolem nás strakapoud a rozezněly se kostelní zvony s písní: „Ach synku, synku“, s ódou na synečka hospodáře. O jeho hospodářství dlouho mluvíme. Dnes, 1. dubna,  beru pod paži trubku a jedu s modlitbou ke kostelu nedaleko svého bydliště, zazpívat, nabrat energii stromů a probudit zvuk trubky. Mám z projektu „Žít“ již delší dobu menší strach, zda jej vůbec silou zvládnu, ale… s pomocí Boží věřím, že ano.

Ve velikonoční prázdniny jsme s láskou podniknuli výlet na Džbán, sice deštivý, ale procházeli jsme dokola břeh nádrže a já slyšel stejné zvuky sportovního vodního areálu jako jsem slyšíval každé léto za letního slunce na těchto místech. Zdravím své posvátné místo a uvnitř slibuji, že se sem brzy, jakmile se letní slunce vrátí, i já vrátím. Vedle sdílené fotky na sociálních sítích z těchto míst přidávám velikonoční přání z galerie roku 2008- Ulice mé dlouhé minulosti. Modré oči jako nebe s mým rozjařeným jarním úsměvem je v pozadí doprovázeno žlutým nádechem zlatého deště. Tentýž den jsem ve večerních hodinách vyrobil prezentaci oné galerie na internetu. 5. dubna cestujeme s láskou do Loděnice. Stejné rituály cesty nás doprovází i se svátečním sluníčkem jako v dobách naší šťastné lásky, co se odehrávala s příběhem přesně před rokem. Specifické okolí rybníku si všímám během naší cesty v části zastávky Strojírenské, blízko Zličína, kde se chystám ve sváteční pondělí na podvečerní procházku. V Loděnici nás vítá ten samý potůček, opět jako minulé horké léto zpívající tichý les při odpoledním pohledu z terasy a jako pokaždé večerní modrá světýlka. Slunce brzy klesnulo za stromy lesa jako minulý rok, když jsme jej sledovali ponořeni v teplé vodě bazénu. S láskou jsme byli nuceni se brzy večer otočit zpět domů, docestovali jsme v pozdních hodinách do Střešovic a ihned tvrdě usnuli.

6. dubna se opět po hluboké chumelenici rozsvítilo slunce. Ve své domácí lázni se modlím k Bohu, aby mi pomohl svůj život vyřešit v dnešní den. Nakonec jsem se rozhodnul za svou láskou nepřijet. Pavlínka z mého milovaného kraje se mi ozývá se svým srdcem podpory a stahuji podklad ke skladbě „My funny Valentine“ od výrobce, skvělého hudebníka. V časovém a spontánním mixu objevuji plno nových inspirací a nápadů. Po krátkém telefonátu, který jsem spontánně učinil po mnoha měsících, dlouhé zimě a nekonečném období mrazu, se subjektem, co mi pomáhá řešit projekt „“PMIC“ zjišťuji, že jsem právě rozjel novou kapitolu projektu. Start se odehrává za nového slunce a pochopení. Cítím v sobě plno zmatku, jelikož mi před chvíli psala i sestra, že ji srdce bolí. Ptá se mně, proč se nechávám ovlivňovat lidmi a psychopatickými partnery a nevěřím své rodině. Vše jsme si s láskou vyříkali a chápeme se navzájem. Tmavé odpoledne se proměnilo v občasný sluneční záblesk a stýkám se v životě poprvé s ženou, která mě v životě činí být králem a zároveň mě umí pevně svázat. Smířlivě ji přijímám do svého života. Nalézám svobodu a rozřešení mého životního svázání, ač se jedná o soukromý svět či vztah.

Poslední dny poznávám nové a specifické části kraje, ve kterém žiji. Často se nořím do energií a zkoumání nových prostor písní „My funny Valentine“ a „Žít“. V jeden nedávný den jsem se projel na Strojírenskou, prozkoumat okolí povadlé nádrže a s láskou jsme v tu noc spali zcela uzavřeni do sebe. 8. dubna jsem vyjel na Zličín nakoupit velikonoční překvapení pro vnuky, jelikož mám zítra odjet na tři dny do rodného města. Ve večerních hodinách, kdy slunce zoranžovělo a začalo se ochlazovat jsem prošel okolí Bavorské a objevil specifická zákoutí poblíž mého bydliště. Již v minulosti mě často inspirovaly technické části velkoměsta. Pouhá sídliště a sada paneláků může mít pro mě specifické a dojemné tvary, předměty, apod. Specifické zákoutí bavorské obsahuje monumentální propadliště s různými neznámými technickými předměty, tvary a nelogicky vedenými schodišti. 9. dubna svítí slunce a má přijít opravdové jaro během dalších několika dnů. Dnes mám vyrazit do rodného města. V ranních hodinách jsem promýšlel protiharmonii obou skladeb do studia a hledal v nich nové dimenze. S láskou jsme se setkali na Divoké Šárce a poseděli na pařezu u Džbánu. Dnes vypadal jako v první týdny naší známosti za života v Praze. Tenkrát jsme o budoucím životě na vsi neměli tušení. Dnes jsme opět navráceni ve velkoměstě jako za společných začátků. S nadšením v srdci sleduji zákoutí pláže, kde se opět tento rok vrátí slunce i se mnou. V létě tu byl život a dnes teprve rozkvétá jaro. My s láskou, dnes po roce, již žijeme v Praze a jen vzpomínáme, kam přestěhujeme naše husičky. Řešíme možnost zahrádky u Prahy. Vzpomínáme na doby života v Mnichovicích a já si uvědomuji, že kdyby přišel o své tři děti, žádné jiné mu je již nikdy nenahradí. Po chvíli nastupuji do vlaku na Moravu jako muž nový a jiný. Málem jsem si neuvědomil průjezd magickým krajem kopců a hornatou Třebovou. V Olomouci jsem s nadšením sledoval design rozjíždějících se lokomotiv a během chvíle mě starý rychlík odvezl k mamince. Morava je ve znamení jarní a slunné poslední přípravy na studio ve Zdibech. Po roce se vrátím do kraje části Prahy, kde jsem v minulých letech na jaře s nadšením natáčel první skladby pro projekt PMIC, např. „What it feels like…“. Těsně před natáčením posedával a nabíral energii na lávce u rybníka, nedaleko od studia. 10. dubna mě budí maminka, protože jsem ještě v dopoledních hodinách nevěděl o světě. Ve své moravské posteli se mi spalo sladce. Sluníčko doprovází mou ranní velikonoční snídani a po chvíli jdeme na zahrádku sesunout do studny čerpadlo, zkontrolovat nově ostříhanou meruňku a uvítat jaro první zahradní prací. Odpoledne po uvítání regálů oblíbeného obchodního domu projíždíme mé milované auto a po příjezdu na nový byt nás přivítal horký západ slunce s výhledem na jezírko a Hloučelu plnou pochůzkářů. Své jarní a letní radovánky jsem posunul z Prahy do rodného města i co se výhledu z okna na západ týče, jelikož pražský byt mi poskytuje stejné letní zázemí a siesty po návratu z plaveckých dnů na Divoké Šárce. Navečer opakuji a trénuji časové okamžiky písní pro studio v mé zkušebně, sklepení našeho domu. Před setměním sledujeme s maminkou z okna mou meruňku a tušíme, že má tendenci rozkvétat. Moje dceruška možná zítra rozkvete a zastihnu ji před odjezdem do Prahy rozzářenou a pučící. Máma říká: „Chudinka, …snad blahodárně nerozkvete a poté nezmrzne díky pondělním mrazům.“ Usínáme u večerního filmu a další den se opakují stejné rituály: sluníčko nás zdraví během snídaně, meruňka se zdá, že opravdu v některých částech koruny kvete a opět jdeme na zahradu připravovat půdu pro zasetí brambor. Během krátké chvíle jsme stihnuli pět řádků a po obědě se vypravujeme autem na nový byt. Vzpomínám: „Kolikrát ještě mým autem pojedu, když již brzy půjde k novému majiteli? Ovšem víme, že do dobrých rukou.“ Na novém bytě jsem byl schopen hledět do vodní hladiny jezírka rozprostírajícího se pod balkonem celých patnáct minut. Povídám mámě, že se těším na léto a své cesty na Šárku. 12. dubna mě přes můj strach a obavy Evička vítá tak mile a jako opravdová milovaná sestra. Voní parfémem tak něžným a čistým a má svetřík tak něžný a milý. Dětem předávám velikonoční dary a dívají se na mě po několika týdnech se nevidění jako na obrázek.

14. dubna pro romantickém sblížení s láskou vím, že se za jara vracím opět do Zdib. Ve studiu došlo k natočení skladby „Stopy“ a „My funny Valentine“. Na ranní cestě do studia jsem se opět vyfotil se svou oblíbenou loukou prozářenou ranním sluncem a její večerní podoba byla opět tak svobodná a oddaná. Trubka s dusítkem do skladby „My funny Valentine“ vyšla zvukově příjemně a doplňuje mě a podporuje při mém zpěvu.

Nedávno má láska vyslovila větu, že počítala, že v Mnichovicích bude zářit naše hnízdo lásky. Dnes vím, že mě miluje a jak to myslela. 17. dubna jel na návštěvu a já mám chvíli pro sebe. Gruntuji a převlékám mu postel. 19. vyjíždíme do hnízda lásky. Po výstupu z vlaku, kterým jsme jezdívali pravidelně do našeho hnízda, a které si tolik hlídal a kde mě chtěl ukrýt, říká: „Na této zastávce jsem tě vždy čekával.“ Procházíme Husovou ulicí a spatřujeme ony kopečky zahrad. Tato místa kdysi ožívala díky zvuků ptáků a domácích zvířat za naší existence a místa kolem chaty, kterou tolik miluje, zejí dnes smutkem a prázdnotou. Kopce Mikešovy cesty mají podobnou barvu- rozsáhlá orná pole, lidové vesničky střídané s hloučky lesíků v polích. Zastavili jsme se na oběd u jedné tamní hospůdky a po celém dni jsme došly k lesíku s jezírkem- je vrcholem krásy dne. Realizuji své lásce romantické fotky a sleduji vodní hladinu s přístupovou cestou pro víly. Říčany nás brzy vítají, cesta se během posledních vesnic změnila spíše v pochůzku podél silnic a otevírá se před námi město moderny. Říkám: „Kdyby o tomto městě a moderně v té době věděl Mikeš!“ Vlak nás odvezl domů a má láska usíná. Vzbouzím ji, že musím odejít. Je tolik smutná a po probuzení popletená. Její oči unavené a vyčerpané jsou v noční tmě tak krásné. Vypravil jsem se večerním busem na svůj byt, protože další den připravuji svou fyzickou kondici pro opětovný nápěv písní „Stopy“, „MFV“ a absolventský koncert, který se má odehrát v červnu. Již několik dní mám v záměru pokračovat v tvorbě projektů „PVD“ a „JTT“.

21. dubna se rozsvítilo jarní slunce. Brzy ráno s mou láskou vyjíždíme směr hlavní nádraží a města malebného kraje. Láska mi nenápadně a osudově v určitý okamžik ve vlaku říká: „Dlouho jsme tudy neprojížděli, že?“ Vítám Pardubice a bus, co mě za večerů vozíval za láskou na chatu. Vítáme starobylé město a chrudimské gotické zátiší s domovem havranů a rozlehlé pole nedaleko letiště s pohledem na město s gotickými věžičkami. Husy na chatě jsou spokojené a láska dokonce přelézá plot, aby je spatřila všechny. V Pardubicích jsme s kamarádem lásky, čistou nemocnou a přitom křehkou duší, procházeli cestičky podél Labe jako minulé roky a vlak za horkého slunce nás navečer odvezl do Prahy. Láska usíná ve Střešovicích a já putuji večerní dopravou na svůj ostrov a sleduji z dáli první bouři za návratového slunce, co mi předešlé roky svítívalo na cesty ze západu. Doma je mi večer smutno a uvědomuji si, že bylo neskutečně vlídné a milé poznat zákoutí mé lásky z dětství, jako například gymnázium z mladých let studií. Od počátků vztahu byla ke mně láska upřímná, milující a otevřená, co se týče svého soukromí a posledních komnat. Opravdově i dnes při návštěvě školy. Otevírám si na svém bytě okno dokořán a cítím příchod horkých večerních dnů. 

Týden před 1. květnem jsme pravidelně s láskou chodívali na Šárku ke stánku na sluníčko a napojit se na minulý rok, kde jsme skončili. V jeden den se dokonce naše cesta stala tichým dojezdem a plánem odloučení. Přece jen se vše znovu narodilo a poznali jsme v další dny prosluněnou a květnatou louku, kde jsme kdysi u včelího úlu trénovali zpěv. Ty místa louky jsem poznával, ale již se mi mísili s jinými neznámými částmi. Diplomovou práci mám již dávno odevzdanou. Na čarodějnice sedíme pod letohrádkem a míříme na Stodůlky, můj ostrov. Máme sraz s Lenkou, ženou mé minulosti a umělecké tvorby na Janáčkově nábřeží. Tereza je s námi též. Mísí se energie s novými energiemi, jako například pohledem z kopce Hůrky na okolí mého ostrova s plno zajímavými architektonickými obydlími. Zde bych chtěl jednou žít navždy v novém bytě v Symfonické ulici. Večer čarodějnic je poznat díky scházení lidí u ohnišť. Zima zahalila Stodůleckou část a s láskou míříme busem na Vypich a domů. Zcela zmrzlí. Slunce, co nás doprovázelo a rozpálilo krásný den, již chladné padá k západu za můj dům. Přistávající letadla nás zdraví zvukem motorů a já se v kraji, kde mám pospojováno plno energetických drah, cítím doma. Filip mi odesílá mix skladby MFV a Ivan podklad písně Stopy. 1. května již slunce nesvítí a kraj Střešovic zahalila mlha. Já mířím vrátit své klávesy na Lýskovou a opět jim povídám, že mají další zářez ve stěhování z místa na místo. Kolik již se mnou životem procestovaly. Z Lýskové mířím směrem města kopců malebného kraje, přes hornatou vrchovinu na Olomouc. V městě malebného kraje již určitě naše husy sedí na vejcích a očekává se narození housátek. 2. května vzpomínám na včerejší den jako pokaždé po příjezdu do Prostějova. Včera jsem po probuzení hladil prsíčka lásky a vyslovil jsem: „Slepýšku můj.“ Jeho prsíčka a krk v tričku, které kdysi šil (naprostý nemainstreamový kus, s růžovou květinkou), jsou vždy tak křehká a bolestná. Již jen jméno Alešek je mi osudově souzeno a je z něj poznat a slyšet křehkost. Tolik dnů seděl a čekal na mě za stolem střešovického pokoje, kde trpěl, a mám již trochu strach, abych se nerozhodnul a nebylo již pozdě. Poprvé jsem na svém bytě vyzkoušel meditaci na nové matraci a brzy mě tramvaj odvezla na hlavní nádraží. Cítil jsem blízkost Střešovic a ostrova našich radovánek, kde se vše v poslední dny za navráceného jarního slunce kopců Šárky odehrávalo. Měl jsem potřebu tam v tu chvíli odjet a bylo mi smutno, že lásku nechávám samotnou. Vlak uháněl a vezl mě městy kopců až do rodného kraje. Okolí rodného domu a zahrádka s tulipány a mou dceruškou meruňkou, dnes již jarně laděnou a novou, mě vítaly jarním pozdravem, a večer spatřuji nové profilové fotky lásky na internetu. Jsou milé, čisté a tolik ustarané.  Poslední dny na Strojnické cítím menší sentiment a po návštěvě nového bytu a sběrny odpadu trénuji ve sklepě pro absolventský koncert. 3. května ráno se probouzím a vyslovuji tomuto domu větu, že zde jsem byl šťastný, hodně jsem ubližoval, ale i krásného zažil od chvil prvních letních portrétních maleb. S maminkou jedeme přestěhovat poslední věci na nový byt, pozdravujeme naše pravidelná místa a zátiší regálů Kauflandu a vyčkáváme příchod dětí. 4. května jsem se probudil po poslední noci na Strojnické. Včera, ve večerních hodinách, se otevřela má OCD nemoc za přítomnosti maminky. Dnes mě děti vítaly tak silným kontrastem a řevem. Milují mě. Maminka po rozloučení odešla z domu dříve a já z něj odcházím sám. Cítím přítomnost stěn a poslední smutné minuty. Ač nestíhám, podvědomě se mi zobrazuje minulost. Na nádraží se mi maminka svěřila se svým smutkem a odjíždím do Čech. Ve večerní hodině procházíme s láskou kolem letohrádku naši cestu navyklým směrem a tentokráte tma, vítr a temnota podbarvuje náš rozchod. Sám odjíždím na můj ostrov štěstí. 5. května mi Pavlínka píše rychlou zprávu a já ji ve spěchu odpovídám. Ano, víme oba co se stalo, a už se těšíme na společný večer v pohádkové chatě.

5. května žiji sám a procházím životem zcela odhodlaně a sebevědomě. V odpoledních hodinách se stýkám se starými místy, která jsem v počátcích vztahu procházel s láskou. Dnes za slunce a občasných vichřic a změn počasí, sám. Na zkoušce pro absolventský koncert mi korepetitor řekl, že „In the ghetto“ je tutovka. Rozhoduji se píseň nazpívat a o den později se věnuji podrobnému tréninku.

Během 8. května jsme s láskou strávili kus svého života dne na Divoké Šárce pod břízami za prvního jarního slunce. Po příjezdu na večerní byt se loučíme a já si na své osamocené cestě na svůj ostrov uvědomuji plno věcí, které lásce píši ve zprávě: „Miluji Tě, lásko. Vím, že jsme si souzeni na celý život a spolem i zemřít. Líbí se mi, že jsi tak usazený, křehký a krytý od okolního divokého světa.“ Uvědomuji si, že jeho dušička jednou odejde a budu tolik litovat a plakat i v příštím životě, že jsem mu nedal více lásky. Jeho dušička je taková, jakou jsem si vždy přál najít- křehká, usazena na jedno místo a zranitelná. Třesoucí se a šílící v jakémkoli nebezpečí, vystrašená z okolního světa. Jeho dušička je zde pro mě na tomto světě. Jednou může odejít a neměl bych na dnešní vzpomínku zapomenout. Je tolik usedlá a otevřená pouze pro mě.

Nakonec jsem v jeden z dalších osudových dnů nazpíval božskou skladbu „Stopy“ a v ten samý večer, před odjezdem za svou duší do Loděnice, jsem se sešel na Šárce s láskou. Tentokráte za přicházejících bouřkových mraků pozdního večera. Vzduch chladnul a dojemné mraky se blížily přímo nad naše hlavy. Vzpomínáme, jak jsme v okolí a končinách blízkých tomuto místu, kde jsme dnes, trávili léta a staré příběhy. Láska mi stále nevině a opatrně připomíná osudovou pravdu větou „Tady je, Peti, naše místo minulosti, že?“ Déšť zalil příští dny a já odjel v jeden večer do Loděnice. Po pár dnech na magickou chatu vrchních kopců za námi přijela i má láska.

24. května došlo k nevinnému a rychlému rozdávání vysvědčení. Bylo emotivní vidět spolužáky po plno měsících online verze výuky. Všichni vypadali šťastní i když se blíží absolutorium. Večer předem jsem zveřejnil skladby „Stopy“ a v další dny se strhla lavina chvály a uznání. Za jediného slunečního dne jsem ještě o lavině úspěchu nevěděl, když jsem se jako po každém předávání vysvědčení ubíral tramvají směrem na Divokou Šárku a s láskou se tu setkáváme poznávat a potkávat místa, jak z mé vlastní, tak společné minulosti. S nadšením sleduji letadla a vzpomínám na minulá léta samoty a horké dni, kdy jsem jezdíval sledovat ona letadla. Vždy mi podvědomě, aniž jsem tušil, dodávaly naději svým symbolem volnosti v prostoru, což si uvědomuji až dnes. Nechtěl bych již být nikdy takto osamocen a to si uvědomuji dnes též.  Vzpomínám na minulá léta a stejné květnové období za života v Prostějově, kdy jsem s bílým a čistým pocitem odjížděl do období svobody a prázdnin krátce po předávání vysvědčení jako dnes. Tenkrát v roce 1999 začalo dokonce mé první období tvorby během nervů z neideální přípravy na maturitu, chtění, nevinných přání a tužeb, zamilovanosti a prázdnoty. Má bývalá profesorka zpěvu, co mě zná již řadu let a ví o mých pádech a vzestupech, mi píše komentář k písni, že „Stopy“ jsou tak nepoznané a tajemné, jako já. Je za tu tajemnou a pravdivou energii ráda se mnou.

Poslední dny května trávím často sám a láska se mnou komunikuje velmi málo. Slunce sem tam vysvitlo, ale stále se té zlobivé kouli nechce přivítat mě samého v plné energii a navázat na příběhy minulých let. 27. května mi volá profesorka s třemi povinnými dotazy k diplomové práci. Díky ním přemýšlím nad možnými vlastnostmi Madonny a klíči k možné slávě. Na internetu shlížím odkazy z posledních show, zejména produkce Eurovision a Super Bowl. Během večera nevinně a podvědomě přemýšlím nad klíčem k odpovědí pro ní a hlavně pro sebe. V tu noc mě navštívily tři naprosto neskutečné surrealistické sny. 28. května spatřuji velký úspěch díky sdílení plakátu a pozvánky na absolvák, přesně jak jsem si včera v modlitbě přál. Slunce svítí a já vyrazím pokračovat v příběhu návštěvy zákoutí Ruzyně a pozdravů letících kovových ptáků, kteří mi často přináší silnou a pevnou energii, což jsem si uvědomil po letech jejich sledování. Poslední dny mám pocit, jakoby se můj život vracel do starých časů, přesto se modlím, aby se jednalo o jeho duchovní i kariérní posun. Kontrastní sféry rýsují nový začátek a já jsem nesmělý. Osamělý poznávám svůj starý život. Projíždím Starým náměstím, kde se setkávám s místy z léta a podzimu, blízko staré věznice, ochutnávám zmrzlinu u stánku poblíž Nádraží Ruzyně. Budova nádraží je starodávná a tichá. Hned vedle ní stojí má oblíbená muzejní zlomená vodní pumpa. Obchodní dům Šestka mě vítá bouřkovými mračny a vzpomínám zde na časy kompletáže kostýmu za horkého léta a nového života s Aleškem, s kterým jsem zde byl naposledy. Tenkrát jsme kupovali deku pro opalování na pláži Počernického rybníku. Je mi moc smutno, když pozoruji letadla blízko letiště a vzpomínám na minulé roky a horké léto, kdy jsem před noční službou a koncertem „I met Madona“ nabíral energii na těchto místech. Skončím zase opuštěn?  Uvědomuji si, že přicházející mračna jsou symbolem odsunu letní atmosféry minulých let na těchto místech směrem ke smutné éře. Pořád mi v hlavě naskakovala věta: „Alešek je tak něžné a nevinné jméno. Jeho dušička chce též žít. Pokud bych byl jednou slavný a létal letadly na umělecká představení do zahraničí, setkával se se slavnými lidmi, vždy bych měl v budoucnu výčitky, že dušička jako je Alešek nikdy nezažila let letadlem, nespatřila moře, žila vždy tak uzavřená a izolovaná a přitom se o mně v Mnichovicích tolik starala a pečovala. Odpoledne mi v telefonu říkal, že skočí ze skály. Mým posláním je dušičce otevřít svět a život, včetně všech poznání, když si to mohou dopřát jiní lidé.

4. června večer jsem sám na svém ostrově. Krátce před půlnocí vánek vtéká oknem do bytu. Ani jsem chudák nestihl nasadit příspěvek na internet, že jsem vykonal zdárně absolutorium. Přitom jsem jej vykonal nejlépe ze všech. Proč? Má polovička mě dnes naprosto odrovnávala. Jak to vše vlastně probíhalo? 2. června jsem přijel ze Zličína zcela utahaný s nakoupenými květinami a dary. Usnul jsem později a 3. června jsem s výbornou náladou za slunce přijel odklonem dopravy do školy. V předmětu HTS jsem si vytáhnul oblíbenou otázku týkající se akordiky 20. století. Profesorka dějin byla lehce rozpačitá, protože jsem toho nevěděl kopec a tucty o surrealismu. Mlel jsem ale ústy stále a věděl jsem hodně informací. V angličtině mi profesor vyšel vstříc, jak jsem očekával, a nechal mě přeložit článek o působení Madonny v Evitě. Prý oponoval kolegyni komise, že mi nemohou kvůli české výslovnosti dát dvojku. Že jsem prý velký umělec a musím mít jedničku. Metodika byla pro všechny ranec stresu, ale přísná profesorka byla roztavená mým výkonem, když jsem rozezpíval malou holčičku, která mi stála u klavíru modelem. Od té chvíle, co řekla: „pane, vy jste šikovnej!“, komise byla usměvavá až do večerních hodin. Nastala obhajoba absolventské práce. Profesorka Březinová přednesla o mně svůj monolog. Málem jsem se rozplakal, když povídala, jak jsem precizní, snaživý a jak jsem během pandemie a online výuky zvládnul neskutečně mnoho práce. Madonna v mé diplomové práci zaujala všechny a přísná přísedící vyslovila: „Nádherné!“ O Madonně toho bylo napsáno již mnoho, ale já jsem ji prezentoval něžně, čistě a s láskou. Po obhajobě jsem se ve třídě málem rozplakal, když jsem si práci zakládal do tašky. Kolik let jsem již strávil se svojí platonickou Madonnou a dnes jsem zazářil. Mé absolutorium bylo nejlepší ze všech účastníků. Večer se setkávám s láskou na Divoké Šárce. Letadlo svobody prolétá nad mou hlavou. Večer objevuji na Střešovicích nevinný dárek od lásky- na posteli a polštáři položená bonboniérka, velmi graficky jemně a jarně namalovaná (tak jak to bývávalo v Mnichovicích). Nevinné sladké pivo čekalo v mé lednici. Večer poslouchá smyčce, co znívaly v Mnichovicích. Opět pláče, protože její nemoc otevřela pravdu, že spolem nemůžeme žít. Tak jako v Mnichovicích přehrává mou skladbu „Wedding day“, jako by mě bezmezně miloval a obdivoval. Otevírá se mi nálada minulosti. Vzpomínám, jak vždy sedával u okna mého pokoje, osamocen na chatě, hrála skladba „Wedding day“ nebo smyčce klasického díla, které tolik neznám, a slzy mu tekly jako potok. Po chvíli se dnes spustila předehra skladby „Stopy“. Věděl jsem, že tak smutná melodie rozpláče i mě. Ve večerní hodině objevuji vzkaz od profesorky Březinové: „Petře, zvládl jste absolutorium nádherně. Dávám si víno a přemýšlím. Pro Váš koncert udělám naprosto vše.“ 4. června nemoc bičuje náš den a v modré zpocené košili leží má láska s polootevřenýma očima jako v komatu. Pláče: „Nemůžeme spolem žít. Jeď! Chci do ústavu! Žij sám!“ Hladím jej v tichu pokoje a kapka z mého oka byla slyšet a prozrazena, když dopadla na jeho košili. Pláču celou hodinu v kuchyni a po chvíli mě přišel pohladit a říká: „Přátelsky se rozejdeme, Peti, neplač, zapomeneš brzy!“ Jdu se na něj dívat k posteli jako na nemocného člověka. Večer odjíždím do Počernic pozdravit slunce, které se ze žhavého mění v chladné, vysoká tráva a vůně křovisek mě omámily a já se dívám na místa, kde jsme kdysi leželi s láskou. Slunce zapadlo a večerní vlak mě veze do nočních ulic Prahy. Vzpomínám na zprávu profesorky Nálepkové, zprávu starou měsíc: „Tak výborného studenta již nikdy nebudu mít!“

Volné dni a svoboda života je symbolizována pravidelnými vycházkami s láskou na Divokou Šárku. Setkáváme se s roztomile vysekanou cestou k zátiší úlu. Nečekal bych takto vlídně vysekanou cestičku k místu, kde jsme v začátcích vztahu trénovali. Nepoznal bych zátiší a klikatou cestu vedoucí k onomu stromoví. Nová cesta přes louku vedoucí k bílému a bledému západu slunce je symbolem pokračujícího života. 9. června odcházím z bytu Střešovic a ani jsem se nijak expresivně nerozloučil. Láska na mě volá s vykřičníkem v hlase a zájmem: „Peti! Tak ahoj! A já myslel, že budeme dnes ještě zpívat!“ Pokračuji s novým světlem směr hlavní nádraží a přes magická města kopců do Olomouce. Rodný kraj vítám jako nový člověk, lehce chladný, ale letně naladěný. Vybavují se mi poslední chvíle minulého pobytu v ulicích Olomouce a dnes ji spatřuji letní a horkou. V Prostějově se setkávám s rodinou, vítám všechny v holých místnostech mírně zakřiknutý a nesmělý. Místnosti Strojnické jsou již s prázdnými stěnami a stropy vyprahlé a s původním pachem. Zcela nervózní jsem oponoval mamince, že zde již nemám své čisté a sterilní stanoviště, což mě později mrzelo. Startuji auto a vítáme s maminkou naše dávná místa- regály Kauflandu, starou cestu do Brodku. Auto je již muzejní kousek, ale s luxusní duší. Klimatizovalo mě po celou dobu horké cesty. Na hřbitově stříháme růže zadní části hrobky a prohlížím si valící se mračna z kopců Otaslavic. Večer poprvé usínám na novém bytě, na nové a roztomilé posteli. Hromadnou dopravu si pravidelně užívám tentokráte s maminkou. Procházíme kolem nemocnice a vzpomínám, jak jsme zde pracovával. Meruňka je barevná, místy strnulá a suchá. Stříhání ji asi moc nesvědčilo. Přejezdy mezi novým bytem a Strojnickou mě dojímají a užívám se prostějovské hromadné dopravy. Poslední den na Strojnické si užívám sprchy, své oblíbené staré kamarádky, celá rodina vyhlížíme bouřkové mraky, nasáváme energii předbouřkové atmosféry jako v dětství, a potom brzy s maminkou usínáme zcela vyčerpaní na novém bytě. V noci mě probudil zpěv davů bavících se na zábavě v okolí Hloučele. Druhý a předposlední den mě maminka během nákupů a projížďky na kolech do centra města obdarovala novým oblečením. Tolik se mi věnovala. V sobotu dopoledne po ránu sedíme na novém bytě, bílé léto barví okolní vzduch i jeho sound, vyprávím jí zážitky z noci a jako všechny podvečery si užívám výhledu na nedaleké pole a přírodu. Maminka mě doprovodila k autobusu a s láskou v srdci mě mávala do poslední chvíle. Dokonce přešla na druhý břeh silnice, aby mi mohla co nejdéle mávat.

15. června jsme s láskou vyrazili na Hrádek. Do kraje města magických kopců. Vlak nás vezl do města, kde jsme trávili minulost. U jezera jsem si uvědomil, že kousek od nás jsou umístěny husy a nedaleko leží má oblíbená chrudimská zákoutí. Slunce pálilo a já si užíval pardubické dopravy. Tentokrát jsme šli z Hrádku jinou cestou než v začátcích našeho vztahu, která vedla lesem. Před odchodem hledám časově uspořádané zákoutí, kde jsme v začátcích lásky stanovali. Tentokrát mě polil studený pot. Stejně osvětlená podvečerní hladina zapadajícím sluncem svítící do zákoutí stromů, řvoucí volavky a ticho místa, …spatřuji jako tenkrát. Stejnou cestou vypálenou od slunce jako před léty pokračujeme k lesíku přes silnici a vzpomínáme na minulost. Ticho zastávky Stéblová, jejíž název připomíná divokou přírodu, se mění v náš odjezd do Prahy. Další den jsem trávil se žhavým sluncem u vody sám. 18. června již vím, že jsem ze Střešovic s očistou boží odjel naposledy a předevčerejší setkání u vody, kde jsme kdysi stanovali, a které symbolizuje magický start pohádky a její závěr, je pravdou. Jako minulé roky se budu vracet ze saunové koupele pražskou ulicí, …sám.

19. června vyjíždím za horkého slunce do oblíbeného kraje kamarádky Terezky, okolí Dobřichovic. Nedávno jsme cestovali i s mou láskou, dnes jedu zadumaný a prázdný sám. Terezka měla zpoždění, tak jsem vyjel dříve a prošel si luční cesty břehů Berounky. Její časová zákoutí nenabízí možnost ke koupeli. Přece jen jsem svlažil svá chodidla a po chvíli přijela i ona. Cítím, že se opakuje zarytá a prázdná minulost. Horké dni samoty se spěchem domů spát před noční službou. Slzy a zlomené srdce načínají další běh dne. První pracovní služba byla plačtivá a úzkostná díky dnešnímu rozchodu. Překvapila mě ale velká podpora kolegů, když objevuji po půlročním příchodu do práce viset plakát s reklamou na svůj absolvák na skle v místnosti dispečinku. Cítím silnou a srdcovou podporu vedení firmy. Horký pobyt v Humenném je pokračováním dalších příběhů cest.

22. června jsem se probudil a pod otevřeným oknem slyšel neuvěřitelnou ránu hromu. Vyletěl jsem z postele a utíkal pozavírat okna a rozžhnout. Myslím na lásku, snad je v pořádku a neleží někde v bouřce v přírodě. Krátce před koncertem píši: „Chci s tebou žít!“ Přece jen dorazila na koncert. Doteku jsem se bál a pak mě to tolik mrzelo. Proč bych měl čistit svůj život a své věci od druhého člověka. Byl mi dnes oporou.

26. června po návratu z Psár se cítím volný jako pták. Letní teploty se vrací, poslední má nahrávka je realizována a užívám si večerní divoké Prahy. 27. mám jet s láskou do kraje, kde kdysi existovalo naše hnízdo lásky. Zkontrolovat kopce, řeky, lesní cesty, do kraje, kde rozsáhlá lidová pole skýtají plno stromových drobných úkrytů pro zvěř. Kraj jemu srdci blízký, agresivně odebraný a kraje, který je tak nevinný, úrodný a přínosný. Srdce zlomené a nemocné lásky a jeho křehkého tělíčka s bolestivou duší dnes navštíví kraj jemu odebraný již před rokem. Bude se mnou stát jako vždy na úpatí pole se zarmouceným a nadšeným pohledem vpřed na jeho krásu a kouzlo.

ZAČÍNÁ MŮJ ŽIVOT LEGENDY:

27. června již ztrácím trpělivost po mnoha ztrátách trpělivosti. Nezabírá dřina na konzervatoři, cudné a seriózní chování, single „In the ghetto“ tolik srdcebolný a ani možnost uspět v tv soutěži. Musím svůj život uchopit tak, aby se řeklo: „Ano, to je ten, co to kdysi udělal!“ Musím žít free, svobodný a naplno. Jak začneme?

Oprostíme se od přátel, kteří nás nepřímo svazují.

Oprostíme se od těch, kteří nám mohli pomoci a nepomůžou.

Oprostíme se od lidí, co nám nevěří a chtějí nás vlastnit.

Zvětšíme odstup od rodiny radikálně.

Vše tvrdě a zásadově (pokud oprostíme, znamená to, že přerušíme kontakt).

27. června projíždíme s láskou vlakem místa vedoucí k vesnici lásky. Zdravíme hospodu malým obědem a vydáváme se na vyhlídky přes místa, kde jsme za bouřek a večerů chodívali s károu na bylinky a houby, o nocích pozorovali světlušky. Byly to očistné a svobodné večery v naší vsi poslední. Opět nás ty samé louky přivítaly se svými stromovými a kupami sena.

Poslední červencové dny se setkávám se sluncem západu, kouty stromoví Džbánu a místo mě zdraví neobvykle slavnostním rázem. Užívám si vody s pohledem na klesající a zacházející slunce za kopce Džbánu.

3. července vyjíždím po půlroční pauze na služebku do Varšavy. Osudově se setkávám s redaktorem železničního časopisu a domlouváme si spolupráci. Má zájem podpořit můj stream PVD/ JTT. V deštivé Varšavě se setkávám se starými místy a zátišími opět po roce a pracuji na streamu Sire Duke. 5. července jsem se vrátil do Prahy a láska mě na Šárce informuje o odchodu do pekelného domu. Na cestě domů mi volá redaktor rádia Fénix a sděluje mi příjemnou časovou větu: „Vy nám rostete ze silné extravagance do muže a sleduji Vás již dlouho. Vaše tvorba se mi líbí.“ Jako by načínal můj nový život bez lásky. Jako hymnu zpívám otřesený na zastávce Šárky svou píseň „My funny Valentine“, když přemýšlím nad odchodem lásky. Šárka mě prováděla časy osamocenými, započala časy lásky a dnes ji ode mně odloučila. Večer v mém osamoceném bytě je mi líto věcí, které stály po našem boku i v dobách Mnichovic- knihy lásky, líheň, obrázky a v koši vyhozený dárek dvou milujících se sněhuláků.  

Další den je bílým a horkým typickým letním dnem. Po změnách zásad a poklidech na mém bytě vyjíždím do rozpálených ulic Prahy. Jako bych se vrátil zpět do minulosti, kdy jsem bloudil rozsáhlou Prahou sám. Navečer si užívám vody a všech zákoutí včetně slunce na Divoké Šárce. Opět zdravím svá zákoutí pláže a sleduji okolní přírodu a budovy. Tentokráte ale sám se smutným tónem v uších. Večerní bus mě odváží opět s doprovodem slunce jako v minulých letech na byt, samého.

Píše se 7. červenec 2021, Aleš mi před pár dny odešel navždy a po rázném vyzvednutí absolventského vysvědčení na konzervě mi doma Ivan Tatar zasílá podklad ke skladbě WIFL. Protiharmonie přenesená do klasického rázu mě udivuje. Vzpomínám na roky s Alešem a vím, že se vlastně ve mně nic nezměnilo. Nebyl jsem schopný mu dát reálný život a pořád jedu ve své umělecké koleji. Cítím se sám a je mi smutno. Vidím neustále obraz našeho hnízda- hejno milých a tichých slepiček, které do naší chaty pořídil, hodiny jeho denní práce na zahradě, kdy pěstoval pestré zásoby ovoce a zeleniny pro náš zdravý život. Vše se mu zhroutilo a o vše přišel. Veškeré jeho věci z dob žití v Mnichovicích, Chrudimi a v Praze skončilo v popelnici. Teď pobývá v ústavu i bez svého kufru, který se rozbil během jeho poslední cesty tam. Novou melodii nové písně spatřuji jako zadostiučinění a můj nový životní běh. Možná profesionální, ale za to velmi plačtivý.

10. července se zotavuji po služební cestě Košice a po krátkém spánku a včerejší mírové komunikaci s láskou po telefonu ze Slovenska, zcela spokojený nastupuji na moravský rychlík do Prostějova. Projíždím magická města kopců a jako nový muž v novém světě vítám horkou Olomouc. V Prostějově mě čeká premiéra a poprvé v podvečer cestuji k nové nemocnici. Další horký den zdravím zátiší Strojnické a svou meruňku v naprosto novém čase. Večer, krátce před bouřkou, sedím s kamarády na pivu blízko nového bydliště. Poté se lehce ochladilo a já spěchám za maminkou na byt. 12. června jsme se probudili s maminkou jako vždy do bílého dne na novém bytě. Slunce opět věštilo, že bude horký den. Z rána to zcela tak nebylo, spíše bylo chladnější, jak jsme zjistili při východu z domu na zastávku autobusu. Na starém domě se připravujeme na příjezd divokých dětí. Vyklizený obývák nám sloužil jako hrací pole. Po odjezdu dětí jsem trávil volné hodiny pod meruňkou a poslouchal zlatý zpěv ptáků. Meruňka mě od pálivého slunce chránila svými velkými zelenými listy a já líbal její kmeny. Navečer přijíždíme s maminkou na byt a těšíme se z možnosti, že přijedu opět za týden. Neměl bych se cítit v Praze v dalších dnech sám.

14. července po návratu z Moravy odjíždím navečer za velkého horka vlakem do města magických kopců. S láskou se setkáváme v jiném rozpoložení a světě. Tentokráte sedíme v parku, kde jsme nikdy neseděli, mlčíme a dům havranů jsem objevil i na jiném místě. Po rozloučení procházím ulicemi města, kde jsem strávil minulost, sleduji věžičky starých domů, zdravím je a teskním. Do noci cestuji sám a opuštěný starým rychlíkem za záře blesků do Prahy.

17. července, den před odjezdem na Moravu, sním o pláži na Džbánu, tak jak jsem strávil večer před pár dny na pláži po příjezdu z Curychu. Zotavil jsem se po dospání noční služby a vyrazil pravidelným busem na Šárku. Na nudě mě vítala roztomilá žena. Připravovala mi grilovanou klobásu, ale vidíme, že bouře možná zažene nás všechny domů. Nakonec se přehnala a já se šel koupat a byl na pláži jedinný. Ten večer jsem se cítil tak svobodný a free. Vlhký bouřkový závan mi probudil unavené oči. Dnes tedy nepojedu do ulic Prahy, ale mířím na Moravu rychlíkem přes město kopců a Třebovou. Pracuji na grafice projektu JTT a PVD. Jako při prvním pobytu u maminky na novém bytě i dnes vítám večerní horký Prostějov a zdravím z dálky nový dům a okolní pole domu. Večer opět vyhrává hudba nedaleké hospody, bouře nepřichází a my s maminkou utíkáme spát. 18. července maminka jako každé ráno chystá vánočku s máslem a vypravujeme se  na pouličku. Probírám si materiály z mailu, které mi producent Filip zaslal. Dva dokumenty pdf s propagací mého uměleckého jména mě zaujaly. Opět se zastavujeme v malé lidové samoobsluze a já již zdravám náš dům. Vzpomínám, jak jsem naposledy seděl pod meruňkou a užíval si vláhy, kterou mi dávala v horký večer. Děti po chvíli dorazily a my měli opět z obýváku hokejové hřiště. V garáži jsem objevil prázdno. Až do večera jsem vzpomínal na naše milované auto a jsme rádi, že šlo do spolehlivých rukou. Navečer si dávám sprchu a sedím pod meruňkou a pojídám rybíz s cukrem. Večerní procházkou jdeme s maminkou k zastávce, prohlížíme oblíbenou architekturu domů a přijíždíme na byt. Trvá opět pár hodin, než můžeme otevřít balkon na západ a než se ochladí. Maminka mi věnuje část peněz za prodané auto a já si smutně popisuji obálku a říkám si: „Tohle je obnos za naše oblíbené auto. Nesmím jej utratit!“ 20. července směřujeme opět na pouličku a vyzvedáváme Adámka u domu. Maminka opět nakupuje v místní samoobsluze a čeká nás hra na dinosaury. Odpoledne po dešti je chladněji a já směřuji jako v minulosti na nádraží. V Prostějově, místě radovánek, vždy při cestě za kamarády do Olomouce v hale nádraží na chvíli osamocen a prázdný. V Olomouci se stýkám s Jirkou a vzpomínáme na dávné časy. Naše psychika je stále citlivá a neměnná. Procházíme parkem, kde jsem kdysi nafotil kolekci „Ulice mé dlouhé minulosti“. Ve večerních hodinách po návratu do Prostějova jsem vždy navštívil místo, které bylo jedním z návštěv veselé části dne s maminkou, ještě v příjemné chvíli bez samoty. Po návštěvě Davida a večerním posedu na zahrádce si uvědomuji, že takto jsem vše kdysi chtěl. Lásku v rodném městě a s vizí budování majetku a zahrady.

26. července jsem trávil na své služební cestě ve Varšavě. Celé odpoledne jsem se nořil do zátiší své minulosti a tvorby. Odstavce s popisy tvorby jsem doplňoval grafikami a fotkami konkrétního období. Tvorba mě doplnila boží energií a já si odpověděl na životní otázku- chci umění dělat tak, aby mě bavilo a dovedlo mě tam, kam chci. Večerní bouře a déšť podporovaly mou romantickou noční náladu během stání na peróně v Bohumíně.

Píše se 2. srpen a já po mnoho náročných služebních cestách, zejména do Polska a na Slovensko, podniknul zdravotní krok. Několikrát jsem i spatřil svou lásku v jeho rodném kraji, městě magických kopců. Poprvé v červenci v době mých opětovných pobytů za slunce na Šárce, ve stejných cestách. Naposledy, v začátcích léta a návratu slunce, ze Šárky rázně odešel. Teď zde trávím čas sám, jednou v horké odpoledne zdravící zvědavé kačeny, po druhé po příjezdu ze Švýcarska, krátce po spánku. Příjemná žena obsluhující stánek s občerstvením na pláži mi chystala delikatesní klobásu, ale zahnala nás málem bouře pryč. Ta první návštěva města kopců byla bolestná, když jsem lásku spatřil kulhající s bolavou nohou a tahající těžké tašky a spacák. Pořád prosím, abychom se vrátili k sobě. Po nějaké době navštěvuji místa, kde jsme spolem byli, například chatu přítelkyně v Černošicích. Opět zdravím tichou zahradu a dívám se do večerního lesa. Tentokráte sami s kamarádkou v pohádkovém klidu sdělujeme sobě navzájem svá tajemství. Po druhé navštěvuji lásku v městě magických kopců, ale přímo v Chrudimi. Leží již jako finální etapa osudu člověka tohoto typu a vzezření ve spacáku a užívá si cigaret. Leží bez času a dne. Po noční bouři jsem vylítnul na Lýskové z postele a přemýšlel, zda je má láska v pořádku. Mezitím já v horké dni po zdravotním kroku v klidu svého bytu dokončil export projektu PVD/ JTT a zveřejnil na internetu. Začátkem srpna mi láska sděluje, že se stěhuje do míst, o kterých nesmím slyšet. 2. srpna pobývá již zcela jinde. Opět, jako tenkrát v Praze, mi v telefonu vzdychá bez tónu a energie v hlase. Zcela vyhaslá. To již v podvečer sleduji velkou slávu a odezvu sdílení projektů z koutů a cest na kolejích. PVD a JTT zaujal i mou lásku, kdy jí otevřel místa, kde jsem se inspiroval a cítil vzduch zemí…, na kolejích. Dnes si pouštím export skladby WIFL 2021 a slyším svůj hlas ve spodní poloze. Hlas nového umělce, se srdcem, mužností, v nové cestě životem, zcela úspěšným. Bude sledovat i má láska tento krok projektu, o kterém věděla již od začátků naší éry za silného slunce Šárky roku 2019? Dnes jsem jako muž nový. S představou protiharmonické prázdné mezihry lomící se do probuzeného protiharmonického akordu,  v kombinaci s mým pevným a odhodlaným postojem na stupínku stage, scházejícím ze schodů s časovým a uvědomělým pohledem do strany, možná s povzdechem nad tím, jak ten čas kráčí.

4. srpna jsem vyrazil do kraje města magických kopců. Láska mě čekala v jiných částech města položených výše kousek od nádraží. Měla hezký upnutý rolák a tmavomodré kalhoty s páskem. Na pokoji jsem jí povídal o svém zdravotním plánu a v tu chvíli si uvědomovala, že jsem udělal zásadní krok. Její ruka byla jako vždy položena na prsou a palec kmital ze strany na stranu jemně a citlivě, přitom vyzařoval znaky duševní nervozity. Všiml jsem si toho již dříve za života v Praze. Její ruka mě uchopila a dávala najevo, že mě miluje. Tisknuli jsme se k sobě a předávali si lásku. Poté mě doprovodila stromovím k nádraží a já večerním busem spěchal do Prahy. Mezi služebními cestami jsem zažil magické chvíle se spoustou zajímavých lidí a svými přáteli.

Nakonec náš příběh skončil v nemocnici. Jako bývalý zkušený sanitář jsem odsouzen k neprofesionalitě a ponížení. Nemohu lásku nechat samotnou na ubytovně. 13. srpna v podvečer vítám Chrudim a kdekoli se podívám spatřuji kavky. Vždy miluji příjezd busem ke kopcům města a jeho čouhající gotické věžičky z kopců. Propojují se mi tyto chvíle s celým příběhem vztahu. Specifické město s pohádkovými věžemi a kavkami mě imponuje. Láska mi tento večer není nakloněná. Připomíná mi film, kdy kulhající chudák málem spadnul s berlemi a ublížil si. Dnes si připadám, jako bych se málo o svou lásku staral a byl laxní. Další den dopoledne opět zdravím Zlíchov a kopce obepínající železniční viadukt. S maminkou mé lásky si za ranního slunce voláme a přemýšlíme, jak pokračovat dál. Přece se nestane to, co cítím poslední týdny- zradit lásku a prodat se životu povrchnímu a suverénnímu. V noci na divokém Václaváku si opět uvědomuji, že tento život je pomíjející a je mi souzeno se starat o svou lásku. Tam je láska a zázemí, i když často nevlídné? Vzpomínám, jak mě telefonovala na mé služební cestě se slovy: „Prosím neopouštěj mě, když mě opustila rodina!“ Zítra mě čeká cesta do koutů Černošic a míst, kde časově slábnoucí slunce končícího léta prosvěcuje hody a radovánky kolotočů. Budu opět blízko chaty, kde rád odpočívám, či zdravit slunce na pláži Šárky?

Specifické věže zvláštního města se mi zobrazily za letního ranního slunce dne 14.8.2021 jako symbol změny, možná nevlídné?

(Pozn.: všechny mé postoje s negativní rolí jsou pouze smýšlené).

RÁD VZPOMÍNÁM NA:

VELIKONOCE:

Velikonoce pro mě bývaly svátkem slunce a oslavou jara. Miloval jsem první fialky a pohlednice kuřátek pasoucích se v zelené trávě. Často jsme malovali vajíčka, seli první travičku do květináče a zdobili ji barvenými vejci. Pocit a nálada zátiší jarní výzdoby je nezapomenutelná. V jedny Velikonoce na starém bytě jsem si jednu pohlednici kuřete několik dní držel stále při sobě. Odháněla strach a úzkost. Bylo to v období studia na gymnáziu v Prostějově, kdy jsem se těšil na svá vystoupení na kulturních akcích gymnázia konaných každý rok (Akademie), pro které jsem svá vystoupení pravidelně dlouho nacvičoval (zpěv a hra na trubku, většinou na skladby z repertoáru Madonny, s přípravou choreografie a kostýmů). Můj první kostým byla fialová košile, černé zdobené kalhoty a módní boty.

KVĚTNOVÁ MATURITA:

Maturita se blížila, já posedával na horkých lavičkách kolem našeho domu na Kotěrové ulici a věděl, že stále nic neumím. Bolest a zamilovanost ve mně prohlubovaly pocity beznaděje a prázdnoty. Měl jsem touho kreslit, skládat hudbu a první mou kresbičkou byla dvojice procházející parkem s výhledem na rodné město. V ty dny jsem neustále slyšel zpívající hrdličky, příroda byla zelená, stromy hustě obaleny listím a já byl zamilovaný. Psal se rok 1999 a já začal snít a fantazírovat. 

B  H I S T O R I E  V E L K Ý C H  P R O J E K T Ů :

Viz. historie projektů- speciální vydání.

TALENTOVÁ SOUTĚŽ 2021

-vznik projektu- 1- 2020, Prostějov

Období a charakteristika tvorby: 29. listopadu, den před odjezdem do Prahy po týdenním pobytu u maminky, cítím smutek. Na sociálním profilu mé drahé polovičky objevuji kárku naloženou dřevem a zaparkovanou v lese u stromu. To je ta, kterou jsem řídil v Mnichovicích, když jsme jezdívali na dřevo, a poté v Chrudimi, tak jako si vybavuji jeho černou tašku, co nosívával po leta naší společné lásky, kterou jsem odsuzoval za špínu a vlastně miloval, protože byla mé lásky nejoblíbenější. Tolik cest jsme spolu prošli. Dnes již spolu nežijeme. Při včerejším večerním filmu „Ženy na vrcholu“ nasávám vánoční energii v našem zhaslém obývacím pokoji. Maminka dávno spí a já díky ději vzpomínám na minulost. Např. scéna, kdy během silné vánice oba hrdinové sednuli na káru a mířili z horského centra dolů, do hotelu s diskotékou, mi připomíná minulost, kdy jsme vyslovili, že míříme dolů z mrazivé hůrky, do zátiší zábavy při hřejivém ohni a tam jsme se v luxusní čistotě nabažili zábavy, alkoholu a vánoční atmosféry a špinaví se vracíme zpět, vzhůru do naší tuhé přírody.

Rozbor díla:

Image, (nápad- 2020, Prostějov)- bizarní kombinace stylů- SM body, Vogue. Zdobené monstrum       na hlavě- rokoková plynová maska s královskou rozvětvenou bohatou korunou, pod maskou kryt oka, kovové egyptské náramenice, rokokové boty na podpatkách.

Rozbor časů:

Adonnisovství:

-subjekt umělce je díky kontroverzi krytý nickem Adonnis

-reklama na nový single plánovaný na krátké období po odvysílání show

-bizarní show- umělecko-bizarní

-Adonnis občas zveřejní bizarní projekt pro průnik do médií a vzápětí doplní své weby uměleckými projekty- efekt negativní reklamy podporující následné zveřejnění projektu

Madonna v projektu:

-interpretova oblíbená ikona rozvedena a rozebrána specifickou tvorbou, kdy on je s ní ve svém projetu

Radikální zlom:

-klasická LAF s popovým sametovým vokálem/ přelom do Vogue, kdy interpret shodí masku a vážnost podkladu 90. let s protibasem je zvýrazněna reálnou trumpetou. Interpret uzavře adonnisovskou specialitou- kontroverzní gesto pro průnik do médií- lascivní olíznutí monstrance držící v ruce

C  Z  N A T Á Č E N Í :

HUDBA:

FUCKER, 2014- D. PAVLÍK- PRAHA, LIBEŇ- v podzimní čas pravidelně jezdím realizovat projekt, jelikož jsem se silně rozvášnil. Export kontroluji na svých služebních cestách v zahraničí. Má extravagance fascinovala Davida a chladný podzim podkresloval mou úzkost a očekávání.

NZHBA, 2015- J. HOLÝ, STARÁ BOLESLAV- vedra a mé deprese během studia na konzervatoři díky nepřijatelné známosti prohlubovaly mé nesoustředění na projekt. Léto plné příběhů na Moravě, jak bývalo zvykem, pokračovalo mým návratem do Prahy a pan Holý mi předává projekt, z jehož obalu    na mě kouká fotka z aktuálního období ve studiu. Pamatuji si dodnes, jak mi v autě při cestě z Boleslavi na Černý most řekl: „Natočíte ještě lepší alba a budete slavný.“ Cirkusová harmonie ústřední skladby „Šoubyznys“ mě při poslechu ve studiu vždy naprosto dojímala a to jsem v té době nevěděl, s čím přijdou média.

PMIC, 2018- 20- viz. PMIC..

FILM:

I MET MADONA- KLIP- J. ZEINER- 2014- 15, PRAHA- v době depresivního období si užívám výtvarných procedur a tvorby na projektu. Natáčení a život mezi kostýmy a rekvizitami mě činily šťastného o to více, že se jednalo o téma spojené s ikonou.

CO ŽIVOT DÁVÁ- KLIP, M. ŘÍHA- 2018, PRAHA- zima nás zavála k inspiraci ve spodní části centra Prahy, přes kterou jsem se svým životem dostal na vrchol kopce. Muž, co zdolal Prahu. Osudový rozhovor s Matějem na vrcholu Prahy doplňuje jeho tajemný telefonát s osobním úspěchem a mix naší nálady, kterou podvědomě vytvořilo zakončení mého osudového příběhu.

D  R O Z B O R Y  A  Č A S Y  D Ě L :

Viz. historie projektů- speciální vydání.

MÉ POCITY:

VELIKONOCE:

Viz. staré zálohy.

VÁNOCE:

Viz. staré zálohy.

SILVESTR:

Viz. staré zálohy.

NOVÝ ROK:

Viz. staré zálohy.

NAROZENINY:

Již od dětství jsem rád zkoumal barevnost zdobených dortů, které pekla maminka. Sledoval jsem jejich zátiší a tvary zdobení.

KLÁVESY PSR- 215/ 1994:

Splnil se mi sen a táta mi je koupil. Mnoho let jsem na ně trénoval v ložnici našeho bytu na Kotěrové. Zkoumal zátiší barev ploch, skladeb z repertoáru Madonny (Live to tell) a dychtil po nových poznatcích v oboru harmonie. Stěhovaly se se mnou do nového domu na Strojnické a tam začala nová éra tvorby, spíše depresivní. Zimní inspirace, inspirace zvuky elektrických zařízení, inspirace z cest za studiem do malého města na jižní Moravě nás ovlivnily. Šly se mnou do velkoměsta, kde na Janáčkově nábřeží vznikly první úryvky nových skladeb a inspirace a zamilovanost ve mně budily další nejistotu a smutek. Vznikla sentimentální balada „When I write the song for you“. Šly se mnou na opuštěný ostrov a v roce 2021 na mě pravidelně čekají ve Střešovicích, kde jsou dnes podporou ke zpěvu, o který se má láska snaží již dlouhou dobu.

AKADEMIE/ 1995- 1999:

Viz. staré zálohy.

PRVNÍ SKLADBA- DOVOLENÁ/ 1996:

Klávesy byly mou oporou při prvním pokusu složit zajímavou věc, harmonicky i textově.

KRESBA DVOU ZAMILOVANÝCH A BAREVNÝ KVĚTEN/ 1999:

Viz. staré zálohy.

SAMOTA PO MATURITĚ A BLEDÉ NEKONEČNÉ SLUNCE/ 1999:

Maturita je za mnou a mně začíná nový život- život ve smutku, prázdnotě, bez lásky. Začíná léto s okovy na těle. Stále poslouchám ty samé skladby a propadám bezmoci.

NOČNÍ TAJEMNÉ RÁDIO A JEHO SVĚT/ 1999:

Smutek se proměnil v noční snění a poznávaní nových dimenzí taneční hudby. Během pár týdnů se máme s rodiči stěhovat a já o nocích sním, inscenuji tvorbu a fantazíruji.

PRVNÍ PORTÉTY/ 1999:

Smutek se proměnil v noční snění a poznávaní nových dimenzí taneční hudby. Během pár týdnů se máme s rodiči stěhovat a já o nocích sním, inscenuji tvorbu a fantazíruji.

VŮNĚ NOVÉHO DOMU/ 1999:

Nový dům mi přinesl novou inspiraci zalitou nespokojeností a depresí. Smell staré stavby a mé zátiší nástrojů mě nutí fantazírovat a tvořit. Bušit do bicích, vymýšlet nové melodie na klávesy a klavír, který jsem po své tetě výtvarnici zdědil. Sním o životě v Praze a jsem opět zamilovaný, ale na zlém místě. Klavír je mou inspirací v poznávaní nových technik hry a zvuků.

ENIGMA A MÉ KRESBY/ 2000- 2001:

V době poznávání zákoutí nového domu stále více inspiračně upadám do harmonií specifických aleb Sandry a projektu jejího muže, Enigmy. Můj život se noří v nových harmoniích a zvucích. Kreslím obrazy, modeluji technické části el. lokomotiv a zdobím jimi svůj pokoj. Po večerech sedím na zahradě nového domu a skládám texty a píši nové melodické motivy. Léto bičuje můj smutek a já jsem skamaráděný se svým kolem, se kterým jezdím na výlety, např. za svou babičkou, do Kobeřic.

HUDEBNÍ ALBUM- MODERNÍ SVĚT/ 2005:

Nová láska a nový život přinesly inspiraci, i když v melodiích je slyšet smutek a sentiment.

PROJEKTY- JÁ A TY/ 2006:

Kraj, kde jsem šťastný a zamilovaný. Přináší mi divoké víkendy, ale i propady. Kreslím nová grafická alba, tvořím první amatérské weby a grafiku, skládám hudbu o nás dvou. Seznámili jsme se spolem, v autě, projeli se po okolí Mostkovic, snědly pár klobás u venkovního grilu a letní večer nastartoval nový život.

STAR ON THE DANCEFLOOR/ 2006:

Specifická hudba je doprovodem a inspirační podporou při mém zaměstnání, náročném a nezáživném. Novota a skleněné stěny nemocnice mě příliš nedojímají a já se utěšuji, jak přečkat práci, která mě nebaví. Skládám specifickou taneční hudbu se specifickou grafickou prezentací. Brzy tvořím esoterické grafiky a velmi specifickou hudbu pro barevné a nadpřirozené album „Polar nights in one land“. V té tobě vzniká plno grafik a fotek pro amatérské weby a propagaci svých textů.

KDYŽ SE SVĚTLA ROZŽHNOU A PRVNÍ PROTIHARMONIE/ 2006:

Protiharmonie je směr, o kterém v té době ještě nevím a vlastně ani netuším, jaký život a tvůrčí roky mi nadělí. Intro k nové písni ve mně vyvolává pocit, že jsem dokázal složit, co jsem vždy chtěl. Často si jej pouštím po svém přestěhování do velkoměsta. Při prvním nezdařeném stěhování a snahu o usazení ve velkém městě v roce 2001 se mi často třepala kolena a já si často uvědomoval svou labilní povahu, přelidněný autobus do Letňan byl pro mě naprostým peklem. Psychika vynořila znamení, že stále cítím, že nemám být tou pražskou hvězdou. Nejsem osobnostně připraven a okolí se mi nezdá zcela upřímné. Přece jen nastal rok 2008 a tam jsem pochopil, že jdu do Prahy sám za sebe. Za svým snem. Tóny písně „Když se světla rozžhnou“ jsou mi podporou při náročném startu. Často si je na novém zcela škaredém a chaotickém bytě pouštím. Letní horké dny mi vyčítají, že nejsem svobodným mužem, ale jsem zcela uzavřený v ulicích chladného a krvavého velkoměsta.

Praha:

V NOVÝCH A HORKÝCH ULICÍCH PRAHY/ 2008:

Viz. předchozí odst..

VEČER S ADONNISEM, NAPĚTÍ V TĚLE A POCIT SLÁVY/ 2008:

Bílý den i pocit mě doprovází během prvního dne slávy. Se svým týmem z Janáčkova nábřeží jsme se rozhodli odstartoval mou první pražskou show právě dnes.

STOP TO BE SHY!/ 2009:

První tóny a spolupráce ve velkém městě, během nového života na Janáčkově nábřeží, pokračují v tvorbě hitu. V písni jsem svobodný a sám sebou. Petr Nezhyba ve své image, se svou hudbou i textem.

INSPIRACE U VLTAVY/ 2010:

Nová láska, smutek po rodném městě a nevyrovnanost mě doprovází k nezdařenému pokusu uspět na Konzervatoři J. Ježka. Pokouším se o nové skladatelské počiny, ale neuspěl jsem. Madonna, můj vzor, stihla navštívit naše velkoměsto a já pozval do Prahy svou sestru a jejího tehdejšího kluka. Užili jsme si večer a já cítil, že mám konečně rodinu nablízku. Život na nábřeží pokračoval, užíval jsem si své nové lásky, obsese je mi druhou barevnou a pestrou přítelkyní. Večery spolem a procházky kolem Vltavy podél mého domu mě nutí tvořit nové sousto skladeb: When I write the song for you, Wedding day, For O… a celé nové album.

STĚHOVÁNÍ NA OSTROV/ 2011:

Utíkám na ostrov svých snů. Podzim překrývá léto a poznávám, jaké to je žít sám, pečovat o své nové království. Po večerech jsem zašitý v koutě svého studia a tvořím první aranžmá pro hit „I met Madonna“.

FUCKER SVĚT/ 2012- 15:

Kdybych měl povídat o hudebním albu „The confessions“, harmoniích rýsujících se pro album „Fucker“, musel bych vylíčit velké množství osamocených večerů plných zkoumání harmonie na svém bytě. Ty se proměnily v dílnu, ve které modeluji své nové kostýmy a v okolí svého domu fotím promo fotky pro nové projekty. Vzniká spousta grafik, plakátů, hudby a kostýmů. Na Stodůlkách tvořím i svůj první kontroverzní klip: „Pornoadonnis“ za silného deště a očekávání.

NZHBA SVĚT/ 2014:

Léto a nešťastná láska mě posunují do depresí a životního úskalí. Své nové album jsem vytvořil zcela rychle a za horkých dnů vznikla linka temné a taneční hudby.

POSLEDNÍ LÉTO A NOVÁ ALBA MALEB/ 2014:

Nové léto mě uzdravilo a s tatínkem trávím nádherné dny na koupališti ve Vrahovicích. Sklízím meruňku a kreslím nové obrazy. Každý rok je léto prostorem pro návrat do rodného kraje a připomenout si, jak jsem začínal a kde vše jednou začalo. Pravidelně sklízím meruňku a s těžkým srdcem odjíždím do velkoměsta. Podzim vždy přinesl realitu a nový život v Praze.

LETNÍ DOVOLENÁ KAŽDÝ ROK/ 2008- 2015:

Viz. odst. výše.

TAJEMNÉ POSLKO/ 2013- 15:

Dráha mě povozila po celé Evropě. Zvláště roky studií na konzervatoři byly inspirací drážním prostředím. Tajemné Polsko a nesnadné turnusy v chladných podzimních večerech, či létech, které bičovaly polskou krajinu, byly inspirací stejně, jako katolická nálada tajemných míst Krakova.

DLOUHÁ NEMOC A HORKÉ LETNÍ DNY/ 2016:

Dlouhá nemoc a sváteční dort od mé maminky načínají mé období, kdy se zotavuji z dlouhodobého stresu. Léto a mé horečky nemají konce. Podzim přinesl uvolnění, mou psychickou vyrovnanost a vítězství s coverem „Sacrifice“ v talentové soutěži, v Praze.

CO ŽIVOT DÁVÁ/ 2018:

Projekt „Madonna in my heart“ se tenkrát jmenoval „Madonna in countertenor“. První nápady vznikly v Praze a rodily se dále během dlouhé nemoci mé i mých rodičů. Krev z nosu mi nechtěla přestat téci a byla zcela určitým znamením. Léto přineslo hororové scény v mém rodném městě. Podzim opět změnil můj život v návrat do Prahy a nastartoval uměleckou spolupráci. Bohužel kritickou.

GRAFIKY PRO PROJEKT PMIC/ 2018- 19:

Další léto mě přestěhovalo na Moravu jako pokaždé předtím a táta již jen leží. Často mám pocit, že se nachází v našem domě a přitom s námi nežije. V ségřiným pokoji, v domě, o kterém jsem nedávno mluvil a vzpomínal, jak jsem začínal kreslit, bušit do bicích, tvořit elektrické tóny na své klávesy, dnes tvořím grafiky pro nový projekt. Chladný noční vzduch mi proudí do pokoje a já stále tvořím zde, jako před dvaceti lety.

LETNÍ TURNUS WIEN, ANEB VEDRO NA OPUŠTĚNÉM VOZE/ 2014- 2018:

Již plno let se mi otevírá plno obrazů v odpočinkové době při pobytu v neklimatizovaném drážním voze. O své pauze si dávám pivo, užívám slunce a cítím plno rozhřešení a inspirací. V tomto místě se mi vždy často otevřelo plno obrazů a já zde odpočívám, tvořím a cítím silnou harmonii.

LOUČENÍ S TÁTOU/ 2019:

Přišlo léto, kdy opět odjíždím do rodného kraje. Jako každý předešlý rok. Tentokrát ale přijíždím busem, který sjíždí z dálnice do průmyslových ulic města. Cítím, že zde táta žil kus svého života a byl králem svého města. Tyto průmyslové budovy miloval. Dnes, …z koncem léta jeho energie odchází do nebe a já odjíždím do Prahy jako muž osamocený a opuštěný. Podzimní slunce již není žluté, ale pohaslé, mě doprovází při mém výšlapu parkem k mému paneláku, ostrovu tvorby. Podzim opět nastartoval další realitu.

OPUŠTĚNÍ HUDBY/ 2019:

Opustil jsem hudbu. Léto mi dává najevo osamocení a smutek. Slunce kreslí můj příběh pobytů na Divoké Šárce, kde trávím odpoledne na nudě a každý večer mě odváží můj oblíbený autobus na svůj byt, ostrov tvorby. Každým dnem slunce kreslí mou samotu, ale… nejsem již tak sám😊

NOVÝ ŽIVOT A LÁSKA/ 2019:

Nová láska mi ukazuje tajemná zákoutí okolí Prahy. Plánujeme statek a vesnické obydlí. Je to láska na život a na smrt.

INSPIRACE V MNICHOVICÍCH/ 2020:

Nová chata a pokoj s oknem do malebné zahrady jsou mi druhým domovem. Řvoucí husy a povadlá jablůňka před oknem mého pokoje mě doprovází den co den.

HUSY- NOVÉ ZNAMENÍ/ 2019:

V jeden podzimní večer, kdy slunce slábne a já cítím větší chlad, byly do našeho domu v Mnichovicích přivezeny husy. Nikdy jsem je nepoznal a když je spatřuji poprvé, mám pocit, jako bych je znal z minulého života. Jsou mi najednou tak podezřele známé a blízké. Tento večer mizím za mámou do rodného města a ve svém nitru se těším na návrat do Mnichovic. Husy jsou umístěné ve stodole a já se těším na další část příběhu s nimi..

UZAVŘENI SPOLEM/ 2020:

Karanténa lidstva vymalovala naše dny. Každý kopie druhého, jak podle kopíráku. Ranní slunce prosvěcuje zahradu, odpolední vedro a naše procházka kolem nedalekého rybníka uzavírá chladný večer s mým pohledem z horního kopce na celé Mnichovice a kraj.

ŽIVOT VE STŘEŠOVICÍCH/ 2021:

Osud nás zavál do starší části Prahy. Den je stejný jako druhý. Zimu jsme přečkali v míru a jaro otevírá nové dimenze a příběhy osudů.

ZPOVĚĎ/ 2021:

Vždy jsem byl komplikovaná a složitá umělecká duše žijící v jiných dimenzích, kterou nebylo jednoduché rodinou rozluštit.

Můj smutný život se stal výsledkem uměleckých fantazií a děl.

Můj smutek ukončila zkušenost a nadhled. Nová láska mi dala nový život.

Stal jsem se tím, čím jsem chtěl vždy být. Právoplatným a známým umělcem.

Má láska žije v nesnázi- přišla o svůj ráj.

Mí přátelé, kamarádi, rodina, životní místa a rituály jdou stále se mnou. Již 21 let.

KDO JE PETR NEZHYBA, O ČEM POJEDNÁVÁ JEHO TVORBA A JAKOU TVOŘÍ HUDBU?

Petr Nezhyba je český zpěvák, skladatel, výtvarník a herec. Je studentem Mezinárodní konzervatoře, v Praze, obor popový zpěv. Jako interpret vyjadřuje kontrastními barvami vokálu svou hudbu- tenor, kontratenor, jemný ženský barevný prvek nebo zastřený sametový hlas. Tvoří hudbu dvěma směry- mainstream nebo specifickou, ve které uplatňuje, tak jak sám nazývá, protiharmonii. Ve své skladatelské tvorbě uplatňuje propojování odlišných složitých akordů do sebe. Někdy spojuje dvě odlišné nálady a stupnice v jeden celek. Totéž používá i odvážným způsobem v mainstreamu, ale zcela jemně, minimálně znatelně (vkládá pod hlavní hudební linku).  V minulosti se zabýval studiem syntetických tónů, ploch, barvami ploch a jejich harmoniemi, zvuky z drážního prostředí, včetně objektů (sběrač lokomotivy). Používá plno svých definic pro tvorbu a vyjádření tzv. „času“ formou zvuku, obrazu, grafiky, pohybu, choreografií, gesty i komplexem. Miluje kontroverzní pojetí umění, rád přechází z role pohlaví muže do mezistupňů. Jeho grafická tvorba je shodná s vyjádřením zvukovým.

ZNAČKA V JEDNOTLIVÝCH DISCIPLÍNÁCH:

IMAGE- přirozenost, harmonie vnitřku i zevnějšku, modré oči vyzařující laskavost, zbožnost, hypnózu, extravaganci.

FOTO- X

HLAS- verze tenor/ tenorbaryton- kulatý, vysoký, zastřený i sametový, inteligentní projev a artikulace, velmi jemná, dětská a zbožná barva a vyjádření.

VÝTVARNÝ OBOR- záliba ve zobrazení drobných a méně viditelných bodů. Ať se již jedná                        o elektronickou tvorbu, či klasické výtvarné umění, interpret se snaží propracovat tahy do detailu- mikroskopicky. Zobrazení postav- extravagantní pózy/ zobrazení děje a času- více současných časů a stavů současně/ typické body- zdobené tvary, krucánky, ornamenty, zobrazení slunce i v chladných barvách.

HUDBA- verze mainstream- taneční harmonická hudba, více jednoduchá, přinášející smířlivost a mír. Inteligentní a jemná (vznešená) artikulace i v tomto žánru. Specifické projekty- protiharmonie- složitá harmonie. Interpret používá následující techniky a postupy:

harmonie- několik harmonií kombinovaných do sebe (většinou nová přicházející harmonie začíná      ze ztracena a zůstává neznatelná pod původní harmonií- způsobí komplex k otevření dimenze. Basové tóny jdou mimo původní harmonii. Svrchní tóny (vysokofrekvenční části ploch) fungují stejným způsobem- jdou proti harmonii- posouvají děj, zejména v pokročilých částech skladby. Plochy někdy přispívají k posunu děje díky novým příchozím dlouhým tónům (zpravidla změna pouze              u jednoho tónu celé plochy), díky jeho barevné odlišnosti.

Aranžmá- pohyby nástrojů neznatelně pod celým komplexem hudby- každé zaznění nástroje má své místo a význam.

Pojetí a vyjádření- temná extravagance/ spojení extravagance s vážností hudby.

TEXT- časté vyjádření stavu času: „Tenkrát jsem zde žil a dnes zde pouze procházím.“ Barevná slova a vyjádření barevnosti (abstraktním způsobem): „Červené slunce v modrém podzimu.“

VIDEO= IMAGE/ FOTO. (Petr Nezhyba jako divadelní postava zaujímá názor a postoj, kdy přinucuje diváka zvednout se ze židle a přemýšlet…manipulativním způsobem/ propojeno a podpořeno hypnotickou verzí hudby a image).

A ČASY MINULÉ:

MŮJ TALISMAN A VĚRNÝ PŘÍTEL- KLÁVESY PSR 215, CO JDOU SE MNOU NA MÉ UMĚLECKÉ DRÁZE,     (Z DENÍKU 20.2.2021):

Další den ráno (19.2.2021) montuji kancelářskou židli na svém ostrově a konečně sedím u kompu jako král na trůnu. Po obědě vysvitlo slunce a jarní cestou pokračuji za láskou, táhnu se s těžkými klávesami hromadnou dopravou na její byt, abychom mohli od dalšího dne trénovat a zpívat. Ptáci zpívají, jaro volá a my cestujeme do okolí zámku v Průhonicích, kde má moje láska výtvarný kurs. Ano, je zpět ten starý člověk bez depresí a se svými uměleckými ambicemi, tak monumentálními, citovými a výtvarnými. Jaro se mění v chladný večer a my po návratu usínáme zcela vyčerpáni. Před spaním jsem stihnul nainstalovat klávesy do koutu pokoje lásky a přehrát jí své oblíbené skladby, které jsem          od dětství hrával. Klávesy PSR 215 byly mým vysněným dárkem a jdou se mnou životem již 27 let.     Po zakoupení byly položené mnoho let na zrcadle v ložnici na našem bytě, v Prostějově. Učil jsem se na ně ve svých 14 letech hrát akordy (Půlnoční serenáda), skládat (první skladba „Holiday“), aranžovat (Live to tell), vyrobily mi plno podkladů pro vystoupení na střední škole (akademie- skladba Express Yourself) a v rámci stěhování do rodinného domu v roce 1999 našly své místo v rohu horního pokoje. Během studia na Vyšší odborné škole zpracovávaly mé depresivní inspirace depresivních let (inspirace z večerních cest z vyškovské nástavby- elektrické tóny lokomotiv a drážní zvuky), hrál jsem plno coverů, skládal nové skladby inspirované Enigmou a Sandrou (Přichází zima). Od roku 2002 jsem na klávesy složil všechna svá první hudební alba (Moderní svět, Já a ty, Star on the dancefloor…) a nakonec se mnou pokračovaly v životě pražském. Od roku 2008 jsem měl klávesy umístěné ve svém podkrovním bytě, opět v rohu pokojíku, na Janáčkově nábřeží. Doprovázely mě a byly oporou během mé první pražské produkce a odstartování umělecké dráhy (Večer s Adonnisem). Během existence projektu Maestus modulator, v roce 2011, se mnou procestovaly turné po Praze a dále šly se mnou do období ticha a na ostrov klidu, Lýskovou ulici. Zde opět stojí v koutě již devět let. Dnes, 19. února 2021, je stěhuji ke své lásce na Střešovice. Jaká bude jejich budoucí cesta i osud?  Večer mi telefonuje maminka, že má již plno plánů pro období mého pobytu a cítím, jak je zcela natěšená a nadšená. 20. února mě a mou lásku probouzí slunce a volá na nás, ať vyrazíme na výlet. Tak jak jsme zopakovali včera naše vztahové začátky v Průhonicích, i dnes vzpomínáme, protože jedeme do kraje Mnichovic. Vystupujeme ve Světicích, procházíme Říčanský les, kde objevuji místa mých pravidelných zastávek, které jsem navštívil s bývalým manažerem. Tenkrát také za slunce, zpěvu ptáků a poté vždy s pokračováním meditace a tréninku na zahradě městské části Strašnice, ve vedrech, naložení v jezírku s pivem v ruce. Dnes rád vzpomínám na časy minulé a místa v lese, kde jsem obědvával studený pokrm. V Říčanech jsme navštívili oblíbené okolí zříceniny a jezera a cítil jsem blízkost slunce za života ve vsi, …ta je nedaleko. U jezera cítím její silnou blízkost. Vlak nás z Říčan přivezl zpět           do Prahy a po příjezdu na byt utíká má láska zcela vyčerpána spát. Já ji budu po chvíli následovat též, protože píši tento sentimentální text a hlava mi padá na klávesnici. Bude to určitě magické probuzení s klávesami na strašnickém bytě.

PŘÍCHOD SNĚHU

Příchod sněhu- každý rok mě již od dětství nečekaně překvapil sníh. Přišel náhle, nečekaně a vždy jsem jej slyšel i hrát. Vítal mě a připomínal mi vždy v první den jeho příchodu mé dětství a časy z dob minulých.

TRÉNINKY NA LÝSKOVÉ

1. prosince ve večerních hodinách trénuji zpěv na Lýskové, na louce, za tmy, při úplňku. Tentokráte je obrovský. Rychle se pohybuje po obloze, jako nikdy a já mám strach o Aleše, jako kdysi o tátu, když skončil osamocen v nemocnici a v noci mi na domě práskaly kapky bouře. Mrzne první večer a zima přišla k nám. Co bude s Alešem na jeho osamocené chatě, neumrzne tam? Magie harmonie mé duše, svobody těla, klid mého životního systému, se opakuje, zdravím chvíli, která se děla před léty, kdy jsem trénovával za úplňku na louce sídliště Stodůlek. Vždy jsem rozmlouval s úplňkem a nabíral během tréninku nové poznatky během tmy a tajemna.

VÁNOCE NA LÝSKOVÉ

Často jsem o Vánocích zažíval změny svého stereotypu čistoty. Navštívil mě blízký přítel, či někdo z Moravy. Obvykle jsem býval ve stresu. Miluji svítící ozdůbky mého bytu, či parapetu okna, kouřící výtopnu, tréninky na zamrzlé louce a hřejivý pocit pobytu na bytě s pohledem na světla aut a semaforů silnice. Barevná jako světýlka vánočního stromku. Vždy jsem se vracel Kovářovou ulicí        do svého vyhřátého ráje z oblasti nečisté pražské zábavy, či příjemné siesty s přáteli. Vánoční duch mě vždy čistil a doplňoval posvátnou energií.

B MINULOST A PŘÍTOMNOST- VĚCI, MÍSTA, RITUÁLY, LIDÉ, VÁŠNĚ- POKRAČOVÁNÍ (POSLEDNÍ ČÁST):

a) DĚTSTVÍ:

VĚCI:

Hračky- kočička s kulatým čumáčkem- často jsem se k ní choval zle, ale byla tak milá a jemná. Bagr, plechovou mašinu, autobus, Fiat, BMW, padák- měly pro mě zajímavé tvary a miloval jsem je.

Pomlázka, kraslice, beránek- pomlázka červenočerná jemná plastová měla specifický drobný tvar. Miloval jsem barevnou kombinaci červenočerných kraslic a bílého beránka.

Jezírko sošky- umístěna v kredenci kuchyně u babičky. Jemné skleněné zátiší.

Vánoční strom- Kobeřice- s pěnovými ozdobami. Miluji světýlka vánočních stromů viditelná             přes záclonu ze zimní ulice.

Hodiny- sova- umístěna na nenápadném místě zdi pokoje, později šatny našeho bytu.

Komín- živý tvar na střeše sousedů.

Modročervená mašina- kombinace barev mašiny, o jejíž rozbalení jsem dlouho snil před obdobím rozdávání vysvědčení ve čtvrté třídě.

Vůně trafa- pohánělo mou železnici a mělo specifickou technickou vůni.

Zátiší panelu- nenápadná zátiší mostů a města umístěná v zadní části panelu.

Světla- semafor s tvarově technickými světly- zelená mě vždy velmi imponovala- její bledý svit.

Návrat mašiny- po pravidelných opravách jsem nedočkavě vyčkával její návrat.

První Betlém- vystřihovánky- zátiší postaviček a jejich barvy.

Betlém velký a malý- zátiší měst, zadní části panelů a umístění daleké komety ve sněhové vánici. Nenápadné body v kresbě. Zátiší chléva.

Betlémy- kostely- zátiší měst, zadní části panelů a umístění daleké komety ve sněhové vánici. Nenápadné body v kresbě. Zátiší chléva.

Večerníček a vlajka- pro mě jedinečné barvy a tvary.

Radar- zátiší radaru umístěného na nedalekém kopci spatřuji a s nedočkavostí vyhledávám                při pravidelných návštěvách vysočiny. Splnil se mi sen- přiblížení k teritoriu.

Kazety- Sandra- první kazeta s dětským titulem a fádní grafikou seznamu skladeb.

Madona- True blue- návštěva obchůdku s nákupem kazety s velmi výrazným růžovým grafickým pozadím.

Something to rememebr- předvánoční období a jemnost balad mě doprovází při mém strachu            ze studií na střední škole.

MÍSTA:

Kobeřice- houpačka- lední i štědrovečerní radovánky v zátiší zahrady.

Hradčany a okolí- kopce a raritní body hradčanské skály.

Zahrada s tátou a řehot ptáků- specifický skřek jarních ptáků při pozdních večerních odjezdech           ze zahrady.

RITUÁLY:

Vůně jeslí- specifická vůně vyvolávající můj strach.

S kočárem na zimním výšlapu- dodnes spatřuji ve svých albech vzpomínky na dětství v zimní přírodě prostějovska.

Odjezd z ulice „U cukrovaru“- vánoční podvečer podbarven přítmím při pravidelných odjezdech         od rodiny.

LIDÉ:

X

VÁŠNĚ:

Strašidla- čarodějnice, netopýři, sovy, čerti, skály, upíři, které maluji a střádám jejich seznam.

Vetřelci- časová místa bludiště lodě. Postava hlavní hrdinky- dlouhé vlnité vlasy a jemnost propojena s hororovým tématem. Časové zlomy-pozdní stresové postupy hlavního hrdiny a jeho pobytu na lodi.

Družice- střádám jejich kresby a seznam.

Kombajny- střádám jejich kresby a seznam.

Zastávky a autobusy- střádám jejich kresby a seznam.

Železnice:

-model:

El. lokomotivy- odstavené- a jejich umístění v zátiší přírody.

Druhy zastaralých el. lokomotiv- nevyužitost a specifický tvar.

Sběrače- specifický tvar a funkce.

Semafory v krajině- a jejich umístění v zátiší přírody.

Předvěst v krajině- a její umístění v zátiší přírody.

Mechanické návěstidlo v krajině- specifický tvar.

Autoblok v krajině- a jeho bledé zelené neměnné světlo v osamocení krajiny a jeho umístění v zátiší přírody.

Značka před tunelem- a její umístění v zátiší přírody.

Rybník- a jeho umístění v zátiší přírody.

Ruské návěstidlo- specifický tvar.

Krakorec s návěstidly- a jeho umístění v zátiší přírody.

Vysokorychlostní trať- a její umístění v zátiší přírody.

Zhlaví- nakupení návěstidel stojících při odbočujících kolejích. V blízkosti hradlo a drátoví.

Měnírna- technické zátiší.

Modrý vagon- zastaralá atmosféra ruského rychlíkového vagonu.

-exteriér (ČR a zahraničí)= model

Madonna:

První foto- mariovské oči, červenomodrá kombinace oblečení v kombinaci s bílými vlasy působí hypnoticky. Podobná fotka umístěna v nenápadném zátiší pokoje sousedky.

Blond ambition- Holiday, Oh father- kombinace barvy očí a oděvu- kontrast.

Blond ambition- Vogue- mini pódium s nadčasovou módní choreografií ikony. Hudební aranžmá- taneční a zjednodušené.

Image Girlie show- výtvarná koruna na hlavě- nadčasovost.

Zátiší fotek umístěných pod sklem psacího stolu- každá má své místo.

Sandra:

První foto- Sandra v saku s ozdobou na rameni- nemódní účes.

Close to seven- specifické protiharmonické album.

The wheel of time- plastická linka s postmoderní barevnou plastickou grafikou a aranží skladeb.

a) DOSPĚLOST:

VĚCI:

X

MÍSTA:

Přáslavice a okolní kraj- viz. výtvarné album „Já a ty“

Město malebného kraje- viz. nové materiály

Loděnice- viz. nové materiály

RITUÁLY:

X

LIDÉ:

X

Ke dni 25.12.2020 jsou veškeré vzpomínky, možnosti, popisy a záznamy zpracovány a zveřejněny.

C ADONNISOVSTVÍ:

NOČNÍ UTAJENÉ SETKÁNÍ S BOHEM- JEN JÁ A ON: Již od dob mladí jsem kolikrát tvořil během nocí- vždy když jsem se odvážil nespat, dostával jsem se kresbou, či kompozicí hudby, do jiných dimenzí a přišla vždy nová múza a okolí právě již dávno spalo. Hudba mě doprovázela nocí včetně jejích nových tónů a já usínal s nimi v ranních hodinách. Další den jsem se vždy těšil na probuzení a návrat poslechem hudby k dimenzím.

JE SLYŠET A PŘITOM NENÍ- od dětství mě inspirovaly časové zvuky a děje ve skladbách, ať se již jednalo o plochy a přídavky do harmonie, či jiné nástroje, např. vyhrávky, co v podkladu písně slyšet jsou a zároveň nejsou. Jsou tak daleké a minimálně slyšitelné. Dotváří protiharmonickou barvu, či aranž.

C CELKOVÉ POJETÍ:

16. listopadu, 2020, trénuji novou skladbu CFY pro absolventský koncert. Píseň, jež ve mně nikdy nejevila zájem, začíná krásnou protiharmonií, včetně jejího rozvinutí v refrénu, díky zadním vokálům. Ikonická, ale časově neznámá skladba, může být skvělým časovým prvkem v etapě mé kariéry, jako poklona ikoně formou absolventského koncertu, zmínění mé osudové inspirace a propojení protiharmonie a krásného muže na pódiu. Zastřený kulatý vysoký vokál by mohl být další značkou interpreta, tak jako foto ikony na projekci, či na plakátu za mou postavou, např. extravagantní ikonický pohled z období alba „The first album“, (jako u „Talentová soutěž II, Praha, 2019“- plakát ikony na okně mého vagonu, (titulní obal „Hard candy“)/  „Koncert D21, Praha, 2019“- foto ikony      na projekci za mou postavou, (ikonická póza z live „Confessions…“). Všechny tyto časové verze jsou propojením extravagantní pózy ikony s mou romantickou postavou během mého vzdání holdu jí.

E   V E Ř E J N É  P R O D U K C E  ( V Š E C H N Y  S L O Ž K Y ) :

VEČER S ADONNISEM- PREZENTACE TVORBY, 2009, PRAHA:

Klub Paprsek

Název: Symbolicky první večer existence v šoubyznysu s názvem: „Večer s tímto umělcem.“

Celkové pojetí: X

Hudba: Kontrastní pochody. Protiharmonické scénické intro s časovou choreografií. „Nosferatu“ s protiharmonií a časovými dějovými chody v pokročilé části show.

Choreografie: viz. hudba.

Videoprojekce: X

Spoluúčinkující: X

Reklama: X

Okamžiky: Soukromý okamžik umělce v zákulisí: „Vzpomínám na chvíli, kdy jsem na poslední              chvíli ve společné šatně hledal část kostýmu a věděl jsem v pokročilé části show, že jsem na výborné cestě a uspěji. Jeden citlivý příjemný okamžik, kdy mi vstoupila do šatny krásná bytost s chladivou sklenicí nápoje vidím dodnes. Spolubydlící, co se mnou připravovali show a znají dlouhou cestu jejích příprav, se na mě okem nenápadně koukli, s blaženým úsměvem. Dnes jednomu z nich, milé ženě, moc rád napíší pozdrav a cítím propojení s minulostí, i když se nevidíme. Tenkrát vyznělo její gesto vyslané ke mně v okamžiku při mém převleku mezi písněmi: „Jooo, je to bomba!“

Zásadní časové momenty: X

FAST FARRAGOS SHOW- KONCERT/ TURNÉ, 2010, PRAHA:

Akropolis

Název: X

Celkové pojetí: X

Hudba: X

Choreografie: X

Videoprojekce: X

Spoluúčinkující: Vždy jsem měl rád mezi svými spoluúčinkující postavu, která se mi líbí. Pot kapající z našich chtěl, během show, byl podpořen smíchem a euforickým okamžikem.

Reklama: X

Okamžiky: X

Zásadní časové momenty: X

CONFESSIONS TOUR- KONCERT/ TURNÉ, 2011, PRAHA:

Funtasy club

Název: X

Celkové pojetí: X

Hudba: X

Choreografie: X

Videoprojekce: X

Spoluúčinkující: X

Reklama: X

Okamžiky: X

Zásadní časové momenty: Shodné s odstavcem „Fast farragos show- spoluúčinkující.“

FUCKER- MULTIMEDIÁLNÍ SHOW, 2015, PRAHA:

Fucker- multimedia show

Fatal club

Název: X

Celkové pojetí: X

Hudba: Fucker song- protiharmonický běh refrénů s protiharmonickou kytarou.

Choreografie: X

Videoprojekce: Výtvarná projekce, obzvlášť v romantických písních (Adonnis), s výtvarnými teplými barvami grafik korespondují s romantickou náladou hudby.

Spoluúčinkující: X

Reklama: X

Okamžiky: X

Zásadní časové momenty: X

I MET MADONA- KŘEST KLIPU/ VÝTVARNÁ SHOW, 2016, PRAHA:

I met Madona- music clip launch

A studio Rubín

Název: X

Celkové pojetí: Výtvarná kontroverzní show.

Hudba: X

Choreografie: X

Videoprojekce: Scénické výtvarné pojetí.

Spoluúčinkující: X

Reklama: Plakát, na kterém je výtvarně vyobrazeno jméno ikony, s mým, jelikož u obou jmen je společný kořen „-adonn-“.

Okamžiky: X

Zásadní časové momenty: X

OD NICOTY KE HVĚZDÁM- SCÉNICKÁ FEÉRIE, 2018, PRAHA:

Divadlo Inspirace

Název: X

Celkové pojetí: Původním mým záměrem byl můj výmysl během mé cesty k mamince, na Moravu, vytvořit postmoderní show s lasery a tmavě fialovým barevným nádechem, minimalisticky zpracované.

Hudba: Protiharmonická „Me in Musart“, skladba s filmovou harmonií, během které jsem se šel převléct do zákulisí, je dalším posunem děje. Zlomila se v zatěžkaný vážný hip hopový doprovod. Její nálada je dalším stupněm běhu show, časově též silně energickým.

Choreografie: X

Videoprojekce: X

Spoluúčinkující: X

Reklama: X

Okamžiky: X

Zásadní časové momenty: X

ADONNIS- HUDEBNÍ CRAZY KOMEDIE, 2019, PRAHA:

Divadlo Inspirace

Název: X

Celkové pojetí: X

Hudba: „Scherza infida“ zlomená do hip hopu zkombinovaná s choreografií- komediálně hip hopovou. Skladba „Neznámá“ a její časové prvky- viz. původní zápisy.

Choreografie: Viz. hudba.

Videoprojekce: X

Spoluúčinkující: X

Reklama: X

Okamžiky: Skladba „Neznámá“ a „Santa Lucia“ a jejich časové prvky- viz. původní zápisy.

Zásadní časové momenty: Skladba „Neznámá“ a „Santa Lucia“ a jejich časové prvky- viz. původní zápisy.

NEZHYBA, KONCERT D21, 2019, PRAHA:

Divadlo D21

Název: X

Celkové pojetí: Kontrastní části- romance, art, oranžově laděná část „history“ s původními hity.

Hudba: viz. celkové pojetí a původní zápisy.

Choreografie: viz. celkové pojetí a původní zápisy.

Videoprojekce: viz. celkové pojetí a původní zápisy.

Spoluúčinkující: viz. celkové pojetí a původní zápisy.

Reklama: X

Okamžiky: viz. celkové pojetí a původní zápisy.

Zásadní časové momenty: viz. celkové pojetí a původní zápisy.

F  J Á  P O L I T I K :

V průběhu roku 2020, díky svým znalostem, které si rozšiřuji na cestách, či spolubydlení se svou láskou, si dávám dohromady své pocity, plány, úvahy.

POKUD SE STANU POLITIKEM, NAPÍŠI SI NA BILLBOARD:

„VÍCE ČINŮ A MÉNĚ SLOV“

„CHCE TO RADIKÁLNÍ ZMĚNU“

1.bezplatnou právní pomoc (státní služba)- zlodějové kradou, protože ví, že obyčejný a nevinný člověk se nemá jak bránit,

2.zrušení výsad insolvence, která je pohodlnou úschovou pro zloděje a tuneláře,

3.výměna všech subjektů ve vládě pod kontrolou nově ustanovených orgánů, aby se do státního zřízení nedostali zlodějové, subjekty vlastnící majetky nad určitou částku, včetně jiných nehmotných objektů, např. média, včetně kontroly jejich rodin a účtů, kam částky posílají: KDO CHCE VLÁDNOUT A ŘÍDIT STÁT, BUDE KONTROLOVÁN,

4.vznik intimních zón v lékárnách a oddělení lékaře od zdravotní sestry- separace místností,

5.svrhnutí korupce,

6.povolení eutanázie: JAKTOŽE JE MOŽNÉ, ŽE PACIENT LEŽÍ V KOMATU NĚKOLIK LET, ČI SE ZDRAVOTNÍM PROBLÉMEM, KDY JEHO ŽIVOT NENÍ SLUČITELNÝ S ŽIVOTEM A TRPÍ TÍM I CELÁ RODINA. Nutno určit nezneužitelnou komisi, která rozhodne s rodinou o postupu,

7.větší péče státu, či zajištění komfortu lidem s psychickou poruchou (plný invalidní důchod), kdy se nejedná o zbavení svéprávnosti, o které postaráno zcela je,

8.využití lékařské služby v případě alkoholu, drog a jiných látek- subjekt, či jeho rodina uhradí náklady, včetně pokuty,

9.volný zákaz pobytu bezdomovcům,

10.za konzumaci alkoholu a psychotropních látek na veřejnosti, mimo zábavní centra, vysoká finanční sankce (popřípadě převod plnění na rodinu).


STÁHNOUT:

8. DÍL: https://ulozto.cz/tamhle/wiaYTXdXnnCy/name/Nahrano-14-8-2021-v-1-53-13#!ZJMxLwR2ATR4MQAuLmV3ATSxZJD5ZKyQoz5xZQABZ0gSoTDjAN==