Andělská tvář se změní v černého rockera, po té v stříbrné sci- fi monstrum, ležérního mladíka ve francouzském stylu, a na závěr v železničního modeláře. Ano,… mluvíme o umělci, kterému se trochu též přezdívalo chameleon, díky jeho proměnám z jedné herecké role, hudebního stylu, nálady nebo image, do paradoxně opačné.

Petr Nezhyba (25), se narodil v lidovém kraji na Moravě, …na Hané. Od svého dětství, díky silnému nátlaku ze strany otce, se nenápadně vyvíjel v umělce, kterým dnes je. V období dospívání, místo „blbnutí“ s kamarády, musel denně trénovat na trubku pro soutěžní vystoupení. Ve svých 10 letech začal neúnavně komponovat hudbu ve svém dětském pokoji, kde měl i trubku, bicí, klavír a kytaru. U kláves seděl do pozdních nocí a jeho starostlivá máma nemohla spát díky strachu o svého syna.

Po pár letech se vzdal klidného života na Moravě a odstěhoval se do Prahy. První týdny přespával ve velkém městě, v jednom bytě u kamarádů, a jeho strážným andělem, nosícím peníze na hudbu, byla pár let firma Siemens. Otrávený seděl u počítače a tahal své pracovníky neustále na své koncerty. Říká: „První roky v Praze jsem se cítil sám. Nebyl to svět, který jsem chtěl, hledal jsem stále něco jiného. Mé pedantství, silné přesvědčení v čistotu života, křesťanská výchova, puntičkářství, a systém, mi pomohly vydržet v hledání cesty za svým snem.“

Jednoho rána, po bouřlivém koncertě, „sebral“ cd své hudební skupiny, a šel zaklepat na dveře umělkyně, profesorky konzervatoře. Po krátkém projevu mu hvězda odpověděla: „jsi originalní, …tady nikdo nikde tak originální není.“ V Praze vystřídá několik projektů a po započetí studia na konzervatoři hraje i v mediálním projektu, jedinném projektu v Evropě tohoto stylu- rockové opeře, na trubku.
Petr Nezhyba, jehož znají lidé z umělecké branže pod přezdívkou Adonnis, není interpret, který pouze hraje na trubku a zpívá. Jeho psychika cítí umění jako celek. Maluje obrazy, tvoří videoprojekci, modeluje sexistické a futuristické kostýmy, …a rekvizity.

Říká: „Své kostýmy a rekvizity mám rád. Každá mě stojí noci práce a také nějaké finance. Jsou jak mé děti. Vyloženě jsem je začal i sbírat. Jednou je použiji a někdy třeba vím, že jejich výstup byl poslední,. Každá má skladba, notový papír, kostým, obraz, postavička, je vyjádření úseku mého života, který zobrazuje a vysvětluje.“

Petr Nezhyba se netají ani tím, že od svého dětství, též díky svému otci, miluje vlaky. „Dodnes cítím vůni plastové „novotiny“ prvních vagonů, které jsem dostal pod vánoční stromek v dětství. Parní mašina tenkrát táhla nákladní vlak se třemi vagony. Dnes mé lokomotivy konečně jezdí po dvouposchoďovém panelu. Prohání se jich tu plno a jejich cestu řídí návěstidla, nad kterými si dávám záležet. (Např., …aby byly umístěny přesně podle norem a předpisů ČD). Rád trávím čas mezi vlaky. Stroje, které jsou mohutné a budí svou silou a rychlostí respekt, jsou mi celý život věrné. Nalezl jsem v nich pracovní uplatnění, podíval se i několikrát k moři, při náročné práci na železnici jsem získal plno životních zkušeností. Kromě toho všeho…, kniha návěstních předpisů je má Bible.

V současné době připravuje multimediální show Fucker a jak se k němu vyjadřuje:
„Táta mi dnes říká: Přeskoč z lokálky na Pendolino. Život je zrychlený a doba uspěchaná. Mnozí mladí lidé jí nestačí. Ať ti neujede vlak!

Nejsem interpret, který při vystoupení stojí na místě. Nebaví mě to. Když jsem v akci, chci žít naplno.
Chci to být já. Jinak ta chvíle nemá smysl. Hudbu vidím jako celek. Myslím, že soucítím s Wagnerovou teorií, v níž génius řekl: Umění je celek…, kombinace hudby, výtvarného umění, tance, scény, atd.. Právě tak to od dětství cítím. Když skládám píseň, vidím hned choreografii, tanečnice, grafiku, příběh na videoprojekci a rekvizity.

Uslyšíte technické zvuky, jako z nějakého sci- fi filmu nebo počítačových her teenagerů, navštívíte vesmír, kde si odpočinete od stresového života tady na Zemi, uslyšíte též složitou operu, temné harmonie hypnotizující vaši mysl, komerční taneční zvuky, romantickou až sentimentální popovou linku, ale též tvrdé zvuky hip hopu a metalu.
Kromě show s postavou představující negativní, zvrhlou, a sexisticky postavenou bytost, otevírající svět požitku, sexu, a zábavy, se jedná též o duševně hluboké a křehké zamyšlení nad současným děním.

Multimediální show Fucker se nesnaží násilně projevit názor, pouze se pozastaví nad tím, co se v dnešním světě děje, na co je potřeba myslet, aby vztahy mezi lidmi byly lepší, příroda rodící květiny nebyla náš soupeř, ale přítel, ke kterému se chováme šetrně. Ukáže lidem, že život může být i lepší, než je, jak to chce i sám Bůh a jaké je tu naše poslání a smysl bytí.
Proto tu jsme. Amen!“